V Británii se nyní rozhoduje o budoucnosti a děje se to na dvou frontách. Rozvod s Evropskou unií se blíží k závěru a zbylé měsíce do konce roku budou věnovány jednání o dalším soužití s naší integrací. Premiér Boris Johnson se zatím pokouší jednat silově, stanovil „nepřekročitelný“ termín pro konec přechodného období, dokdy stále ještě platí podmínky jako během členství EU. Odpověď EU je zatím taky silová – do konce prosince se toho moc nestihne, zvlášť se britská vláda chce výrazně odchýlit od unijní regulace pracovního trhu, potravinářské hygieny, životního prostředí, financí a spousty dalších věcí. Toho se děsí britský průmysl, provázaný úzce s kontinentem, kde má pětkrát rozsáhlejší obchodní výměnu než se Spojenými státy.

V něčem bychom však mohli Brity podpořit. Premiér Johnson převzal s novými voliči na chudém severu Anglie i spoustu jejich problémů a bude muset hledat řešení, pokud si chce tyto hlasy zachovat. V Bruselu proto vládne obava, že Británie rozvolní podmínky státní pomoci opomíjeným regionům a jejich ekonomice. Jenže Česko čeká podobný manévr, až se plně projeví tlak elektromobility, pod kterým začne erodovat náš automobilový průmysl. Evropské zelené programy zároveň odčerpají zdroje z tradičních evropských fondů a pocítíme i dopad robotizace, pohlcující stále větší podíl rutinní práce. I my tedy budeme potřebovat aktivnější roli státu. Nejspíš ji však budou potřebovat všichni, takže tato pravidla změní sám život.

Britská levice se vzpamatovává z volební porážky, ale zároveň v ní sílí názor, že voliči vlastně nehlasovali o tom, co jim labouristé nabízeli. Corbynův program nezapadl pro svou levicovou radikálnost, ale hlavní pozornost voličů prostě patřila něčemu jinému. Chtěli ukončit nerozhodnost parlamentu nad Brexitem. Corbyn teď samozřejmě odchází, ale jeho politika tím skončit nemusí. Hlásí se k ní jedna z uchazeček o předsednické křeslo Rebecca Long Baily, kterou nyní podpořil vlivný odborový svaz Unite. Má za sebou také podporu stínového ministra financí McDonnela, který byl šéfem programového týmu labouristů, a aktivistického hnutí Momentum.

Samotný proces volby předsedy má ještě před sebou spoustu peripetií a bude trvat do konce dubna. Další kandidáty proto zatím nechme stranou a soustřeďme se na rostoucí šance programové kontinuity. V této souvislosti stojí za pozornost článek Miatty Fahnbulehové, ředitelky intelektuálního centra britské levice New Economics Foundation, která shrnuje základní programové teze v prestižním žurnálu Foreign Affairs. Přizvali ji, protože hlavní téma tohoto žurnálu je tentokrát věnováno nejisté budoucnosti kapitalismu (ZDE).

Fahnbulehová začíná jednoznačně – kapitalismus je v krizi, a už si toho nevšímá jen levice. Hospodářský růst v rozvinutých zemích OECD přestal být ku prospěchu většiny obyvatel. Nominální růst mezd má poloviční tempo oproti stavu z předchozí dekády. Více než jeden ze tří obyvatel OECD žije v ekonomické nejistotě, to znamená, že nemají rezervu, ze které by se dalo žít aspoň tři měsíce nad hladinou chudoby. Současně vzrostla obrovská příjmová nerovnost. Dostali jsme se do situace, kdy nejbohatších deset procent v zemích OECD vlastní polovinu veškerého bohatství, zatímco na dolních 40 procent obyvatel zbyla pouhá tři procenta.