Čísla stran jsou vytažena z klobouku, ostrá fáze voleb může začít. ČSSD vyfasovala pětku, což by mohlo povzbudit k představě, že tenhle limit volební přízně – pět procent hlasů jako klíč k bráně do sněmovny – kandidáti této strany snadno přeskočí. Předpovědi volebních preferencí kolísají, třetina voličů není rozhodnutá. Je však otázka, nad čím se rozhodovaly ty dvě třetiny, se kterými se prý dá počítat. Mají ještě nějaký čas na to, aby si podrobněji prostudovaly volební programy, ve kterých jsou ukryty alternativy naší budoucnosti.

Představa, že tyto programy lze stavět jen na principu „slibem nezarmoutíš“, je mylná, jednou vyřčený závazek lze později vyžadovat. Nesplněný slib může veřejnost mobilizovat k obhajobě toho, co už přijala jako právo. Pocit podvedených davy sjednocuje. Vědomí toho, co chtějí a kam míří, zvyšuje jejich akceschopnost.

Samozřejmě, že ne vždy má strana sílu prosadit vše, co by chtěla, ale zanedbatelná není ani inspirace. Programy stran proto mají smysl, i kdyby je studovaly jen profesionálové a nadšenci. Ale od toho máme novináře a lidi, jejichž občanské bdělosti a úsudku důvěřujeme. Ve výsledku – jak je v Česku známo – se nakonec všechno vykecá, když už se k věci nepřistoupí seriózněji…

Program ČSSD tedy stojí za pozornost, byť dneska už není tou hlavní politickou silou jako bývala. Vliv přesto má, a nemalý, jak je zřejmé ze středolevé orientace Babišovy koaliční vlády, přestože samotné hnutí ANO se rádo prezentuje jako středopravé.

Prožíváme krkolomnou dobu, kterou pandemie covidu jenom zpestřuje. Klimatické změny, robotizace všeho, rostoucí sebevědomí těch, koho jsme odsouvali do rozvojového světa, rozpad nejen bezohledného amerického vůdcovství, ale i samotné neoliberální doktríny, za kterou zůstává devastace a nárůst obrovských nerovností, to všechno vyžaduje přípravu na vstup do zásadně proměněného světa. Programy sociálních demokracií, které na to reagují, se radikalizují a vyhraňují.

Trochu to připomíná časy před francouzskou revolucí 1789, která vyrůstala z nových idejí osvícenství a svobody a našla v nich odvahu pro vzpouru z hospodářské i sociální bezvýchodnosti. Podobný kvas teď probíhal v britské Labour Party, vybavené špičkovými intelektuály a občanskými výzkumáky, byť ve volbách doplatila na srážku s Brexitem. Ale ve Spojených státech zatím radikálně liberální křídlo Demokratické stany vyhrává.

Zaujalo mě, že v ČSSD řada lidí kolem předsedy Hamáčka a ministryně Maláčové tento pohyb vnímá a jeho myšlenky prosazuje i do navrženého volebního programu. Je to patrné z rozhodného důrazu na progresívní zdanění osob i firem nebo na účinnou mezinárodní kooperaci ve snaze o zdanění nadnárodních společností. Jsou tam myšlenky posilování národní soběstačnosti a utváření ekonomiky krátkých vzdáleností místo bezmocné podřízenosti globalizaci a jejím závodům ke dnu. Do všech programových cílů proniká nejen důraz na sociální spravedlnost, ale také hodnoty životního prostředí. Vidíme cestu, která někam vede.

Kdybychom měli shrnout hlavní priority programu, který je v úplnosti na stranickém webu, najdeme tam silný demokratický stát postavený na solidaritě, tlak na rychlý růst mezd a spravedlivou sociální politiku, podporu mladých rodin s dětmi, dětí a mladých lidí a zvýšení soběstačnosti a odolnosti republiky. Detailní dlouhodobý program nese název Vize ČSSD pro Česko 2030. (ZDE)

Z této vize je pak odvozen samotný volební program strukturovaný jako „desatero“. (ZDE)

Jeho první bod je nadmíru aktuální, jak můžeme sledovat i v debatě nad přípravami státního rozpočtu na rok 2022 a pochopitelně i nad narůstajícím státním dluhem, zatíženým náklady na boj s pandemií a výpadky příjmů. Pravice už je připravena vytáhnout oblíbený rejstřík škrtů, ale ČSSD hledá prostor na přehlížené příjmové straně:

Náklady covidové pandemie rozdělíme spravedlivě: zaplatit tentokrát musí především ti, kdo na to mají, miliardáře nevyjímaje.

K tomu ČSSD navrhuje řadu opatření:

• Zavedeme daně z obřích majetků nad 100 milionů korun se sazbou 1 % ročně, inspirujeme se v Německu.
• Každý rok odteče z ČR do zahraničí 300 miliard Kč. Proto zrušíme daňové výjimky pro velké korporace, které jsou využívány právě pro odliv finančních výnosů ze země.
• Zavedeme bankovní daň z aktiv s progresívními sazbami.
• Progresivní zdanění příjmů fyzických osob je nezbytné pro nápravu změn schválených ANO a ODS v roce 2020. Kvůli nim největší daňové břemeno padá na lidi ze střední třídy, zatímco ti bohatí budou mít více peněz. Uděláme to tak, aby se daně nezvedly nikomu do trojnásobku průměrné mzdy.
• Snížíme DPH u základních potravin (pečivo, zelenina, ovoce, maso, ryby atd.) na nejnižší sazbu.

O zdanění obřích majetků horního jednoho procenta se hovoří všude ve světě. Děje se to už od časů hnutí Occupy Wall Street s heslem: Těch 99 procent jsme my.

Američtí autoři Emmanuel Saez a Gabriel Zucman, ekonomové, o jejichž dílo se opírají programové návrhy liberálního křídla Demokratické strany, soustřeďují pozornost zejména na horní promile (nejbohatší tisícinu) společnosti. Ne náhodou kniha, ve které se tímto tématem zabývají, nese titul Triumf nespravedlnosti: Jak bohatí zkreslují daně a jak je přinutit platit ( Emmanuel Saez and Gabriel Zucman: The Triumph of Injustice - How the Rich Dodge Taxes and How to Make Them Pay, W. W. Norton & Company 2019 ).

Trpělivou analytickou prací dokládají, že když se spočtou všechny platby (od federálních po lokální) i nejrůznější výjimky a kličky, horní promile je zatíženo stejnou efektivní daňovou sazbou jako uklízečky a sekretářky. Čtyři stovky nejbohatších Američanů mají po Trumpově daňové reformě poprvé v historii daňové zatížení dokonce nepatrně nižší, než je průměr chudší poloviny amerických plátců. Formálně je přitom federální daň z příjmů progresívní, ale ti nejbohatší žijí z kapitálu, a tam je jen jedna sazba, a nižší než z práce. V Americe tak fakticky platí plochá daň.

Další roli hraje změť výjimek, kterými se proklestí jen ti nejlepší daňoví poradci. Pozornost výjimkám proto není od věci, ale je třeba se smířit s faktem, že to je válka s opevněnými zájmovými skupinami. Pokud jde o nadnárodní společnosti, právě práce obou zmíněných autorů pomohla prosadit, že americká vláda nyní podporuje globální minimální daň (všichni platí aspoň to) a zkouší vyjednat její co nejrychlejší zavedení mezi nejvýznamnějšími ekonomikami Západu. Ty by se pak mohly bránit – jako nejvýznamnější trhy světa – i dohodou na společném zatížení cly těch ekonomik, které se ke globální dani nepřipojí.

Důležité je, že ČSSD podporuje dílčí iniciativu EU, kterou je dohoda o sjednocení daňového základu, čili z čeho se vždycky platí a co nelze vyloučit ani nejrafinovanějšími výjimkami a smlouvami. Unijní dohoda by pochopitelně takový boj s výjimkami usnadnila. Pravicové vlády bývaly zásadně proti této iniciativě, neboť by prý připravily ČR o daňovou konkurenceschopnost. Čili na jedné straně podporovaly „závody ke dnu“ a na druhé straně křížové výpravy proti „příliš štědrým rozpočtům“ vůči pracujícím, rodinám s dětmi, studentům, pacientům či důchodcům.

Orientace na příjmovou stranu rozpočtu je správná i v případě, kdyby na velikosti státního dluhu tolik nezáleželo, jak píše hlavní poradkyně senátní skupiny Demokratické strany USA Stephanie Keltonová v knize Mýtus deficitu: Moderní monetární teorie a jak budovat lepší ekonomiku ( Stephanie Kelton: The Deficit Myth - Modern Monetary Theory and How to Build a Better Economy, John Murray Press 2020).

Keltonová je přesvědčena, že státy, které jsou emitenty peněz, jako jsou USA (ale i ČR se svojí nezávislou korunou), mohou financovat projekty bez ohledu na výši (domácího) zadlužení, limitem jsou kapacity a lidi. Cílem je plná zaměstnanost, kterou lze zajistit garancí práva na práci (nikoliv pracovní povinnosti). Pojí se s ní právo vlády pracovní místa financovat. Dokud přitom udrží inflaci dole, je všechno v pořádku. Garance práv na práci je součástí originálního návrhu Green New Deal, jak byl přijat Sněmovnou reprezentantů USA. Dokud neprojde i Senátem, je to nezávazná deklarace, nicméně inspirativní.

Teoreticky by to pak šlo i bez daní, nicméně jedna jejich funkce je nezastupitelná. Progresívní daně brzdí nárůst sociálních nerovností. Podíl národního důchodu USA, který plyne k hornímu jednomu procentu, vzrostl z 10 procent v roce 1980 na 20 procent v současnosti, píší Saez a Zucman. Je to selhání daňového systému a skutečný triumf liberální nespravedlnosti (kterou jsme pak převzali i my v naději, že přináší svobodu)… Místo demokracie se začala prosazovat v USA (i u nás) spíše plutokracie.

Takže progresívní zdanění, včetně nadnárodních společností, jak o něm uvažuje ČSSD ve svém volebním programu, má smysl a může jít pravdu hodně daleko. Je to zároveň jeden z důležitých signálů, že ČSSD míří jasně doleva a že to je racionální cesta. Příště se podíváme na další prvky tohoto programu.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele