„Nesmíme dovolit, aby jedna nebo několik málo zemí vnucovalo svá pravidla jiným,“ prohlásil čínský prezident Si Ťin-pching formou videokonference na výročním asijském fóru, které proběhlo už po dvacáté v luxusním letovisku Boao na čínském ostrově Hainan. Prezident Si sice nikoho nejmenoval, ale zdroj nebezpečí měl být jasný, když použil výraz „hegemonie“. Celá věta zněla: „Potřebujeme spravedlnost, ne hegemonii.“ Proti pokusům jedné nebo několika zemí dominovat světu Čína hájí systém postavený na institucích Spojených národů.

ČLR zkouší opouštět svoji roli univerzální dílny světa a věnovat větší pozornost domácí spotřebě (jak potvrzují i letošní čísla o domácím maloobchodu), ale stále věří na pokračování globalizace, která jí tak pomohla. „Potřebujeme další posilování liberalizace obchodu a investic, prohlubování regionální ekonomické integrace, zlepšení řetězců dodavatelských, průmyslových, datových a lidských zdrojů směřující k utváření otevřené světové ekonomiky,“ prohlásil prezident Si.

Sleduje tedy opak obchodních válek, sankcí, vyloučení a odpoutávání. Hodně si slibuje od pokračování projektu Pásu a stezky, který definuje jako otevřenou a vzájemně výhodnou infrastrukturální kostru partnerské spolupráce. Navrhuje zesílení výměny a spolupráce v oblastech jako je umělá inteligence, biomedicína a moderní energetika. Zejména v oblasti boje proti pandemii Čína vyzývá k vystupňování sdílení informací a spolupráce ve výzkumu, výrobě a distribuci vakcín. A jak prezident Si ve svém projevu v Boai výslovně uvedl, Čína se hlásí také k zásadám zeleného rozvoje a mezinárodní spolupráce v oblasti klimatu. ZDE

ČLR je teď ve zvláštní situaci. Zatímco ostatní státy světa vynakládají dosud nevídané prostředky do zachování svého hospodářského potenciálu v pandemii, čínská ekonomika vzrostla v prvním čtvrtletí meziročně o 18,3 procenta. Růst je hnán zadrženou spotřebou, když maloobchodní tržby vyletěly dokonce o 34,2 procenta. Průmyslová výroba byla v prvním čtvrtletí o 14,1 procenta vyšší než před rokem, ale to bylo čtvrtletí z větší části ochromené tvrdou uzávěrou po nástupu Covidu-19.

Pokud jde o pandemii, po roce Čína napočítala jen 90 tisíc případů, a skoro všechno v prvních měsících. Pak neměla dlouho nic, a teď hlásí kolem dvacítky denně. To znamená, že ekonomicky roste, nemá existenční problémy a minimalizovala náklady. To je jasná nekalá konkurence. Pokrokovější země, které se v tom topí, nešetří radami a válečnými loďmi s poselstvím, jak je to třeba řešit.

Ani Česko se nedokáže zbavit pnutí, aby Číně prospělo nějakou dobrou radou. Je otázka, zda bychom se neměli nabízet spíše jako poučný negativní příklad. Náš celkový počet případů onemocnění covidem už se vyšplhal na 1,6 milionu, a teď máme radost, že se přírůstky stlačily na pouhé tři tisíce denně. Proto i my jsme mimořádně kvalifikováni na to, abychom Číně vysvětlovali, jak to má dělat. Podle našeho názoru, i s tou vakcínou se ještě musí moc a moc učit.

Větší naději na úspěch má čínská nabídka v oblasti zeleného rozvoje. V našich očích Čína hrozně čadí, přestože její emise na obyvatele jsou výrazně nižší než ty české. Neomlouvá ji ani to, že je největším výrobcem environmentálních technologií, které my ostatně považujeme za humbuk a slepou uličku, a že je sama také nejrychleji instaluje na svém území. Všechno ovšem nedokážeme ovlivnit. A tak čínský prezident Si (podobně jako ruský prezident Vladimír Putin) se zapojí do virtuálního setkání s americkým prezidentem Joe Bidenem na téma spolupráce v boji proti klimatickým změnám. Nepřehlédněme signál, že globální hrozby jsou naléhavější než mezistátní rozpory.

Na čtvrteční „summitové“ videokonferenci zazní nové návrhy. Už víme, že Čína odmítá „tvrdé“, absolutní měřítko pro snižování skleníkových plynů v tunách, ale chce vykázat relativní snížení v poměru k HDP. V prosinci tak slíbila snížit uhlíkovou náročnost své ekonomiky o 65 procent od roku 2005 do roku 2025. Při zběsilých tempech čínského hospodářského růstu, která až teď se ustalují nad 6 procenty ročně („nový normál“), uhlíkové emise rostly a dále porostou také. Zastavit se by se měly až roku 2030. Až za 40 let (roku 2060) chce Čína dosáhnout uhlíkové neutrality. To jí musíme vytknout, je to strašně daleko. Jenže české emise uhlíku na obyvatele jsou skoro o polovinu vyšší a tempo zvyšování energetické účinnosti naprosto nepatrné.

Americký závazek, se kterým přijde prezident Biden, se bude s tím čínským těžko porovnávat, protože USA nemají tak jasno o příštím hospodářském růstu. Centrální plánování, které Číně vytýkají, teprve zavedou (alespoň v rozsahu obrovských infrastrukturních balíčků, jejichž návrh je projednáván v Kongresu). Přesto to bude závazek ohromující. Bližší slib do roku 2025 nabízí snížení emisí o 22 až 24 procent ve srovnání s rokem 2005. Evropská unie se v prosinci zavázala ke snížení roku 2030 o 55 procent oproti roku 1990. To se zdá české Klimatické koalici (sdružení nevládek a vědců) víc než navazující americký slib snížit emise do roku 2030 o 50 procent. Jenže to americké pětiletí mezi rokem 2025 a 2030 bude klíčové. Jestli tam chtějí za tu dobu snížit emise o dalších 26 až 28 procent, musí v USA proběhnout totální energetická revoluce.

Naše očekávání, že americká energetická změna bude postavena na jádru, už byla oslavena zpětným virtuálním jaderným výbuchem ve Vrběticích. Není to úplně špatný přístup. Kdyby měly všechny české katastrofy probíhat jako neškodné ničení něčeho škodlivého v nějaké vzdálené lesní rokli, jsme šťastný národ. Ale nemělo by to odvádět pozornost od toho, co se děje ve světě doopravdy. Doopravdy se investuje do převratných inovací v obnovitelných zdrojích, akumulace energie, elektromobility a vodíku. Doopravdy se snižuje energetická náročnost bydlení, výroby, všeho. Je to provázeno opravdovou digitalizací. Roste moc měst a regionů v přetváření energetické soustavy jejich potřebám. Prosazuje se demokratizace energetiky.

My se tomu smějeme a jsme tím druhým pro srandu. Ani to není úplně špatné. Smích je lepší než rakety a bomby.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele