Dokonce i v hotelu si říkali co chvíli jinak, tak rafinovaní byli ti ruští agenti z „jediné verze“, kteří nesou v českém tisku kódové označení Čuk a Gek. Nebo že by to byli takoví idioti, jejichž úspěch se opírá o naprostou nepředvídatelnost po vzoru Mistra Beana nebo Velkého blondýna s černou botou? Někde jsem zahlédl taky označení Pat a Mat, ale to by zakládalo podezření, že to byli Češi.

Agentura Exanpro, do které píšou nezávislí „jednotlivci ze zpravodajské komunity“, se pozastavuje nad základním důkazem toho, že tady ruští zpravodajci vůbec byli. A že se chystali do Vrbětic, jak to víme od českých investigativních novinářů, kteří koukají BIS přes rameno. Aniž by si toho BIS všimla, samozřejmě, jinak by to bylo trestné. Jedná se o mail, kterým ti dva ruští zájemci žádali o návštěvu muničního skladu. Stopa jejich přítomnosti na Moravě se pak opírá o zápis v knize hostí v ostravském hotelu Corrado a o další zápis na střelnici ve stejném hotelu. V každém z nich se však zapsali pod jinými jmény!

Nějak jim to nehraje, a tak vzniká podezření, že ten mail vlastně vůbec nikdy neexistoval a Čuk a Gek nikdy nebyli nejen ve Vrběticích, ale snad ani v tom hotelu. Zpravodajští profesionálové nepatřící k čučkařům mají pocit, že nám tu někdo podstrkuje vykonstruované a falešné stopy:

„Příkladem falešných stop je ostravský hotel Corrado, kde se BIS přes majitele hotelu nesmyslně snaží z obou Rusů udělat hlupáky, když tvrdí, že každý ze dvou důstojníků GRU použil v prostoru 50 x 30 m (hotel a přilehlá hotelová střelnice) dvě různé identity čili dva různé krycí doklady, a to jenom proto, aby si je NCOZ mohla později snadněji spojit s oním e-mailem, kde byly kopie pasů na jména shodná se jmény, kterými se Rusové „chlubili“ v hotelové střelnici, kdežto v hotelové recepci se „kasali“ jinými doklady na jména kupodivu shodná se jmény, pod kterými v roce 2018 vystupovali v Británii. Tento stupidně vytvořený spojovací článek mezi příslušníky zpravodajské služby a místem činu není možné použít ani ve špionážním filmu.“

ZDE

To, že oba dobří hoši kdesi užívali krycí doklady s tádžickou a moldavskou identitou, je nesporné, ty dva falešné pasy jsou pravé. Jen ten mail, ve kterém mají figurovat jako přílohy, asi vůbec neexistuje. Nikdo se jej zatím neodvážil zveřejnit, přestože s jeho obsahem operují i čeští novináři. Asi by bylo přiliš těžké jej udělat tak dokonale, aby nikdo nepoznal, že je falešný, píší na Exanpro.cz lidé, kteří řemeslu rozumí.

Osoba s tádžickým pasem na krycí jméno Anatolij Čepiga je důstojníkem GRU, který v zemi sloužil při plnění smlouvy o rusko-tádžické vojenské spolupráci zejména při ochraně hranice s Afgánistánem. Osoba s moldavským pasem na krycí jméno Alexander Miškin zase sloužila v řadách GRU na odštěpeneckém území Podněstří, které je pod ruskou kontrolou. Tohle ať si vyřizují Tádřikistán, Moldavsko a Rusko mezi sebou, to nesou problémy, kvůli kterému bychom museli rušit Český dům v Moskvě. Tyhle dva falešné pasy skutečně existují a nebyl problém je někde odchytit. Do českého kontextu je však mohl zamontovat někdo z vnějšku.

„Krycí doklady ve formě pasů mají pravdivý základ, ale vůbec se nevztahují k České republice. To znamená, že jsou klamnou stopou, která se sice skládá z pravdivých údajů, avšak tyto údaje nesouvisejí s prostředím, pro které byly cizí západní službou využity. Tím se ani nevztahují k vyšetřované události. Kopie pasů byly získány zpravodajskou činností USA a ve vhodnou chvíli využity jako příloha údajného e-mailu k diskreditaci ruské vlády. Kopie pasů mohly být získány prostřednictvím zachycení elektronické komunikace, nebo skrze místního agenta* (spolupracující osobu),“ soudí o tom autoři na Exanpro.cz.

Zmínka o západních službách nás přivádí k tématu, že někde holt mají služby, které jen neexhibují v médiích, ale také něco dělají, byť se nám to třeba nelíbí. Prostý občan však může být povzbuzen tím, že se na to přijde. Perlami svět obohacuje skutečná investigativní žurnalistika, nikoliv odevzdaní nádeníci pro kydání špíny na konkurenci.

Nicméně to, že zaskočí vlády, je docela běžné. Třeba mluvčí německého kancléřského úřadu teď prohlásil, že o spolupráci dánských tajných služeb na tom, že americká NSA odposlouchávala Angelu Merkelovou, se dozvěděl až z otázek dotěrných reportérů. A ti se to zase dozvěděli na základě vyšetřování uvnitř služby dánského obranného zpravodajství, jejichž zprávu z roku 2015 získali, pravda, s více jak pětiletým zpožděním. Zprávu vyšťouralo dánské rádio a televize DR ve spolupráci s Křetínského Le Mondem, německým Süddeutsche Zeitung a s vysílači NDR a WDR z Německa, SVT ze Švédska a NRK z Norska. 

Jak informuje agentura Reuters, dánská zpravodajská inspekce se zabývala obdobím mezi lety 2012 a 2014, kdy NSA využívala dánské datové terminály ke špehování vysokých představitelů Švédska, Norska, Francie a Německa. Z německých politiků byl odposloucháván také ministr zahraničních věcí Frank-Walter Steinmaier a šéf sociálně-demokratické opozice Peer Steinbrück.

ZDE

V Dánsku Američany lákaly terminály podmořských internetových kabelů, které vedly do zmíněných zemí. Nasadili na ně software výmluvného názvu Xkeyscore, který je schopen zachytit, vytřídit a analyzovat zprávy hlasové i textové.

Dánské ministerstvo obrany uvedla na stopu spolupráce s NSA legendární zpráva Edwarda Snowdena zveřejněná roku 2013 na Wikileaks. Z té jsme se tenkrát dozvěděli i spoustu dalších zajímavostí. Například to, že nástroje NSA dokážou odposlouchávat i domácnosti, které samou roztažností nevědí, co dát do obýváku, a koupily televizi s hlasovým ovládáním. Ta pak neúnavně slouží, i když je vypnutá, pořád slyší, pořád hlásí. Z Wikileaks jsme se dozvěděli i to, že výrobci mobilů dobrovolně umožňují instalovat do svých přístrojů „zadní vrátka“, protože teroristi číhají všude. Huawei to odmítla, a má po ptákách.

Dánský ministr obrany Trine Bramser odmítl agentuře Reuters komentovat zmíněné vyšetřování spolupráce s NSA při odposlouchávání spojenců, řka, že nehodlá v médiích probírat „spekulace“ o zpravodajských službách. Na otázky neodpověděli ani washingtonští mluvčí NSA a jí nadřazené DNI, propojující tajné služby USA s úřadem prezidenta.

Příští týden budou mít Němci možnost poznat víc, až se kancléřka Merkelová setká s americkým prezidentem Joe Bidenem. Nejprve to bude na jednání skupiny G-7 v Cornwallu na jihovýchodě Anglie, pak znovu v Bruselu, kde se Biden zúčastní jednání summitu EU, a nakonec může dojít na technické detaily podobných operací při setkání v Radě NATO. Až roztají ledy, může to být docela zajímavá konverzace. Doufejme, že se dostane i na něco jiného, i když nosit v kabelce od rána do večera (a přes noc taky) cizí ucho, které mi tam strčil přítel nejbližší, to není nejlepší tmel vztahů.

Možná, že pak o tom Biden něco řekne i ruskému prezidentu Vladimíru Putinovi, se kterým se sejde chvíli poté, až mu s partnery přestane vyhrožovat. Oba už jsou to starší pánové, a tak by se mohli nechat strhnout k vytahování, kdo komu líp zmastil volby.

Napřed by si však měli přečíst čerstvou knihu amerického autora Daniela Larisona, šéfa protiválečného webu Antiwar.com, který dříve působil i ve vedení magazínu The American Conservative. Knížka má lákavý titulek In the Shadow of International Law: Secrecy and Regime Change in the Postwar World. Píše tedy o tom, co se odehrává mimo dohled mezinárodního práva, kde se tajné služby a další síly pouští do změn režimů v době po druhé světové válce, tedy vlastně i teď. Larison analyzuje jen latinskoamerické případy, případy na Kubě, Grenadě, v Chile a Dominikánské republice, ale metodika je pochopitelně obecněji uplatnitelná.

Lidí je na to dost. O tom zase píše týdeník Newsweek v odhalení, že ve Spojených státech existuje obrovská soukromá tajná armáda mimo dohled Kongresu. Zaměstnává 60 tisíc osob, mnohé s tajným nasazením v akcích podobných operacím CIA. Rozdíl je ten, že soukromých tajných agentů, které používá ministerstvo obrany, je desetkrát víc, než mají v CIA. Autor William Arkin, sám vojenský veterán, to zjistil dvouletým investigativním úsilím, nejen studiem dokumentů a v rozhovorech se zasvěcenými, ale také desítkami žádostí podle zákona o právu na informace. Nejdůležitější poznatek spočívá v tom, že jde o oblast, ve které je možné všechno, nevstupuje do toho žádná regulace.

Program se jmenuje „signature reduction“ a účastní se jej 130 soukromých společností. Hlavní náplní je vytváření falešných dokumentů, skryté vyplácení osob pod cizím jménem, výroba nejrůznějších klamných pomůcek a falešných stop, které mají svést z cesty sledování a vyšetřování, nebo vytváření neviditelných fotopastí a odposlouchadel v nejrůznějších koutech světa.

ZDE

Tak aby tahle parta neuměla někam vlepit dva blbé pasy a libovolné podpisy. Kdykoliv, klidně, o půlnoci v podlíkačkách a s prstem v nose!

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.