Dvě události začínají otřásat vírou v dolar. Dohody čínského prezidenta Si Ťin-pchinga během jeho cesty do Saúdské Arábie a za dalšími představiteli zemí Zálivu obsahují také možnost vyloučit dolar z obchodů s arabskou ropou a plynem na šanghajské burze. Nahradily by jej čínské jüany. Ale to by byla zatím menšinová operace. Zato dolarová bažina, o které informovala Banka pro mezinárodní vypořádání BIS (Bank of International Settlements, „centrální banka centrálních bank“) je násobně větší než HDP Spojených států.

Tahle hluboká bažina, na kterou BIS upozorňuje, je navíc pouhým okem neviditelná, nenajdete ji v bilancích bank. Předpokládají ji odhady zmíněné mezinárodní instituce, která je pravděpodobně nejinformovanější o tom, co se ve finančním světě odehrává. Je tak schopna dopočítat nebo aspoň kvalifikovaně odhadnout závazky uložené mimo bankovní výkazy. Jsou odhadovány na 65 bilionů dolarů. Pro srovnání: Spojené státy mají HDP 28 bilionů dolarů a celý svět vyprodukuje za rok zboží a služby za stovku bilionů dolarů.

Tyto skryté závazky v hodnotě dvou třetin roční celosvětové produkce pocházejí ze swapových operací, derivátů, ve kterých jde o to, která strana lépe odhadne vývoj kurzu měny nebo úrokových sazeb. Jednoduchý výklad, co je to swap: Pokud máte platit v korunách, ale příjmy máte v dolarech, můžete si ty povinnosti vyměnit s jinou bankou, která naopak dostává koruny, ale vyplácet má dolary. Na začátku roku si ty částky vzájemně prohodíte – a na konci roku znovu, vždy ve stejné výši.

Když jste ve smlouvě o swapu vyměnili svůj korunový hotovostní tok za dolary a dolar oslabil, v korunách tratíte. Dostanete zpátky stejně dolarů, ale mají hodnotu menšího množství korun. Což se mimochodem teď dělo, ale o Česko nejde. Jde o připomínku obecného charakteru finančních obchodů, na kterých jedni vydělají a druzí to zaplatí. Většina derivátů se zároveň opírá o velkou úvěrovou páku, která znásobuje zisky, ale stejně rázně funguje i v opačném směru, když znásobí ztráty. A to právě hrozí, v rozsahu, který naznačilo ono astronomické číslo z BIS.

Než se k těm swapům dostaneme podrobněji, podívejme se napřed, proč dřívější odhady kurzů a sazeb selhávají. Všechny základní trendy jsou totiž náhle postaveny na hlavu. Vyšuměl příkaz doby, který měl váhu pravdy boží, že jediný parametr, který o všem rozhoduje, je maximalizace zisku, schopnost stlačit náklady nalezením toho nejlacinějšího místa pro danou pracovní operaci kdekoliv ve světě. Nejvyšší příkaz se mění a nahrazuje jej resilience, schopnost odolávat cenovým otřesům a přerušením dodavatelských vazeb. Dodavatele raději zdvojnásobím, i když ten druhý je nějaký čas navíc. Nebo si to udělám sám. Je to dražší, ale mám to pod kontrolou. Horizontální integraci nahrazuje integrace vertikální.

Nejsou to jediné změny. Úroky, které si zvykly na pobyt kolem nuly, najednou rostou a znehodnocují staré závazky. Energetická krize dramaticky zvedá výrobní náklady a potápí první oběti. Pokusy trestat Rusko a izolovat Čínu se obracejí proti původcům. Globalizace se rozpadá, napřed kvůli pandemii, potom kvůli válce, ale po celou dobu také kvůli novým technologiím, které ohrožují vítěze minulosti. Digitalizace požírá pracovní místa. Velké společnosti ztrácejí půdu pod nohama v procesu decentralizace, kdy jim konkurují smečky menších.

Státy a centrální banky zachraňují situaci obrovskými fiskálními a měnovými stimuly, svět se topí v penězích. Ale topí se jen o něco víc, protože neoliberální ekonomiku ovládla od 80. let přehnaná financializace, takže dnes jen 15 procent toho, co projde rukama investičních bankéřů, představují skutečné investice do něčeho nového. Zbytek je obrazně řečeno přehazování cenných papírků z jedné hromady na druhou. Výraz „investice“ tak znamená hlavně spekulativní obchody s tím, co už je, s existujícími akciemi a dluhopisy.

Velká část extrémní masy peněz v oběhu vzniká z obchodních schodků Spojených států. Vy dodáte zboží a oni vás odmění pár klepnutími do klávesnice. Nové dolary, kterými jakoby zaplatí na váš účet, vytvoří pouhým šťouchnutím prstem. Proud zahraničního zboží soustavně vyměňovaného v USA prakticky za nic je téměř nepředstavitelný. Obchodní schodek Spojených států za rok 2021 dosáhl 845 miliard dolarů. To je rekord, ale posledních dvacet let tento deficit prakticky nešel pod půl bilionu dolarů ročně.

Česko by si muselo ty dolary vydělat, jinak má s obchodním schodkem problém. Ale USA jsou v jiné situaci. Dolar je světová rezervní měna, mohou si jich natisknout, kolik je napadne. Státní dluh Spojených států je považován za bezpečnou investici. Problém by vznikl až v okamžiku, kdyby byla role dolaru jako univerzální měny nějak ohrožena. Pak by se chudáci Američané nedoplatili.

Kaskádu rizik, které z toho pramení, lze právem označit jako vynořující se novou finanční hrozbu. Výraz použil Wall Street Journal, ale soustředil se hlavně na ty mimobilanční swapy. Začíná to tím, že největší světoví správci aktiv jako jsou penzijní fondy a pojišťovny, investovali do dolarů, protože nabízely cestu ke slušnému úrokovému výnosu. Zatímco krátký konec výnosové křivky v USA byl níže než jinde ve světě, dlouhý konec mířil výše. Krátkodobé půjčky tak mohly výhodně financovat dlouhodobé investice. Tím ovšem vznikl nesoulad jak ve lhůtách, tak v měnách. A přesně tohle se dalo řešit swapy.

Forex swap byl používán jak pro zajištění rizik likvidity, tak zahraniční protistrany, měl ta rizika snižovat. Nevstupoval do obchodů přímo, jen jako hedging, bezpečnostní rámec, proto nebyl vykazován v účetních bilancích bank, ve sloupcích pohledávek a závazků. Jenže když se to začne hroutit, musí se do těch závazků sáhnout. A to se právě děje, výnosová křivka USA obrátila. Inflace žene krátkodobé sazby nahoru, ale naděje, že odezní, tlačí dlouhodobé sazby níže. Výnos z dlouhodobých operací už proto nedokáže uhradit náklady na pořízení zdrojů. Začínají tu vznikat velké dluhy, ale protože to není v bilancích, nikdo neví přesně jak velké.

Určitou zkušenost z toho, co se může stát, máme z Británie, kde libra začala v září klesat v panice před rozpočtovými a výdajovými plány premiérky Trussové. K tomu se přidal prudký růst úroků u nových státních dluhopisů, který znehodnotil ty staré. Začalo to být přes míru, a tak investiční banky, které kryly penzijním fondům měnové a úrokové riziko, začaly klienty bombardovat naléhavými telefonáty, ať rozdíl hodnoty rychle doplatí. Ale tolik nikdo neměl. Britské penzijní fondy by lehly, kdyby je nezachránila vláda a centrální banka.

Britské fondy, stejně jako americké banky ve finanční krizi 2008 měly kliku, řítily se k zemi doma, pomoc byla nablízku. Jenže většina dolarových dluhopisů koluje někde po světě a nejsou v kompetenci dohledu Fed, proto jim Fed taky nemůže pomoct. Nemůže uplatnit svoji funkci věřitele poslední instance. Platí to, i když se jedná o americké investice do státních dluhopisů USA v cizích bankách. Banka je cizinec, ať si škemrá u svých.

Znovu se však vraťme k objemu předpokládaného rizika dolarových swapů mimo bilance. „Protože Fed nemůže vykoupit dluhy takového rozsahu ani k tomu přinutit daňové poplatníky, svět může pouze doufat, že se podaří tyto swapové pozice nějak v klidu vypořádat, až se centrální banky vrátí k méně abnormální politice,“ píše odevzdaně Wall Street Journal a provází to nadějí, že tahle „bomba forexových swapů nevybuchne“.

Naděje umírá poslední, praví staré moudro, za kterým se však skrývá předpoklad, že napřed musí umřít všichni ostatní.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele