Návrh amerického prezidenta Joe Bidena na zvláštní přístup k alespoň minimálnímu zdanění stovky největších světových společností je třeba brát vážně, protože se vlamuje do otevřených vrat. Vychází z doporučení mezivládní skupiny OECD, analyzující možnosti boje proti transferu zisku a vykuchání daňového základu. Biden přitom volil osvědčenou vyjednávací techniku, když nejprve nastřelil žádoucí minimální sazbu korporátní daně hodně vysoko, na 21 procent, ale ve čtvrtek slevil na 15 procent. I těch 15 procent je však podstatně více než nic, které platí právě ti největší, shodou okolností internetoví giganti, u kterých se dá těžko přesně zjistit, kde vlastně působí. (ZDE)

Právě to, že Google, Amazon nebo Facebook neradi platí nebo raději vůbec neplatí, vedlo řadu zemí k návrhům digitální daně. Česko k tomu nakročilo už loni navržením zákona, kterým se nastavila sazba na 7 procent, ale ta prošla ve sněmovně jenom prvním čtením. V rozpočtovém výboru byla stlačena na 5 procent, ale i ta už jsou zřejmě určena jen pro projednání v přímé demokracii formou hádek v hospodách (jen co se otevřou), protože na druhé čtení ve sněmovně, jak informovala ministryně financí Alena Schillerová, do voleb nedojde. Ono by třeba při troše dobré vůle došlo, ale hrozily sankce USA, které by mohly ohrozit i to málo lepšího českého exportu, který se ve Spojených státech dokázal uchytit. (ZDE)

Financial Times v redakčním článku připomínají, že Američané byli velice rázně proti tomu, aby nějaká daňová úprava byla namířena hlavně (vlastně jenom) proti jejich zemi nebo proti jenom jednomu oboru. V tomhle se Biden od Trumpa neliší, ale nový prezident nabízí přijatelnější řešení: bavme se o stovce největších světových společností, kde jsou ty internetové taky.

Hlavní překážky zdaňování nadnárodních korporací, mobilního kapitálu a neuchopitelných digitálních transakcí jsou tři. Tou první je snadnost, jak přesouvat velké části dosaženého zisku na Bermudy, Kajmanské ostrovy a do dalších daňových rájů. Ostatně poslouží i členské státy EU s extrémně nízkou úrovní zdanění jako Irsko. Druhou překážkou jsou „závody ke dnu“, když jednotlivé země soutěží o investice tím, že dobrovolně snižují laťku zdanění (ale i ochrany životního prostředí či podmínek práce). Závodí v tom, kdo je ochoten víc prodělat, až nakonec prodělají všichni. A nakonec je tu praktický problém, jak přesně určit místo podnikáni, když většina mezinárodně rozptýlené produkce má nehmotný charakter.