Návrh amerického prezidenta Joe Bidena na zvláštní přístup k alespoň minimálnímu zdanění stovky největších světových společností je třeba brát vážně, protože se vlamuje do otevřených vrat. Vychází z doporučení mezivládní skupiny OECD, analyzující možnosti boje proti transferu zisku a vykuchání daňového základu. Biden přitom volil osvědčenou vyjednávací techniku, když nejprve nastřelil žádoucí minimální sazbu korporátní daně hodně vysoko, na 21 procent, ale ve čtvrtek slevil na 15 procent. I těch 15 procent je však podstatně více než nic, které platí právě ti největší, shodou okolností internetoví giganti, u kterých se dá těžko přesně zjistit, kde vlastně působí. (ZDE)

Právě to, že Google, Amazon nebo Facebook neradi platí nebo raději vůbec neplatí, vedlo řadu zemí k návrhům digitální daně. Česko k tomu nakročilo už loni navržením zákona, kterým se nastavila sazba na 7 procent, ale ta prošla ve sněmovně jenom prvním čtením. V rozpočtovém výboru byla stlačena na 5 procent, ale i ta už jsou zřejmě určena jen pro projednání v přímé demokracii formou hádek v hospodách (jen co se otevřou), protože na druhé čtení ve sněmovně, jak informovala ministryně financí Alena Schillerová, do voleb nedojde. Ono by třeba při troše dobré vůle došlo, ale hrozily sankce USA, které by mohly ohrozit i to málo lepšího českého exportu, který se ve Spojených státech dokázal uchytit. (ZDE)

Financial Times v redakčním článku připomínají, že Američané byli velice rázně proti tomu, aby nějaká daňová úprava byla namířena hlavně (vlastně jenom) proti jejich zemi nebo proti jenom jednomu oboru. V tomhle se Biden od Trumpa neliší, ale nový prezident nabízí přijatelnější řešení: bavme se o stovce největších světových společností, kde jsou ty internetové taky.

Hlavní překážky zdaňování nadnárodních korporací, mobilního kapitálu a neuchopitelných digitálních transakcí jsou tři. Tou první je snadnost, jak přesouvat velké části dosaženého zisku na Bermudy, Kajmanské ostrovy a do dalších daňových rájů. Ostatně poslouží i členské státy EU s extrémně nízkou úrovní zdanění jako Irsko. Druhou překážkou jsou „závody ke dnu“, když jednotlivé země soutěží o investice tím, že dobrovolně snižují laťku zdanění (ale i ochrany životního prostředí či podmínek práce). Závodí v tom, kdo je ochoten víc prodělat, až nakonec prodělají všichni. A nakonec je tu praktický problém, jak přesně určit místo podnikáni, když většina mezinárodně rozptýlené produkce má nehmotný charakter.

Debaty OECD a skupiny G20, které se na to zaměřovaly v rámci boje proti „erozi daňového základu a vývozu zisku“ (base erosion and profit shifting) nakonec dospěly k doporučením, která stojí na dvou pilířích. První se soustřeďuje na to, jak určit, kde vznikají zisky, a druhý na potřebu opřít globální zdanění o úroveň, pod kterou se nesmí, tedy o globální minimální sazbu.

Bidenův návrh stanovit tuto sazbu na úrovni 15 procent, má zatím dobrý ohlas, ale venku. Doma to půjde z tlustých do tenkých. Republikáni mu pochopitelně neschválí vůbec nic, protože vedou existenční boj o to, aby vláda neuspěla a v důsledku toho příští rok ve volbách v mezidobí ztratila moc v Kongresu a otevřela cestu navazujícímu vítězství Republikánů i prezidentských volbách. Biden je zatím schopen vítězit prostou většinou nejen ve Sněmovně reprezentantů, ale i v Senátu, avšak to lze použít jen v oblasti rozpočtových zákonů.

Teď Biden zápasí o druhý rekonstrukční balíček, který se točí kolem obnovy infrastruktury a hi-tec výroby. Lze jej prostou většinou prosadit jen v případě, že nezvyšuje dlouhodobé zadlužení. I s navazujícím balíčkem rodinné sociální politiky půjde o 4 biliony dolarů během sedmi let, ale ty by se měly zaplatit hospodářským růstem a vyšším daňovým výnosem za deset až patnáct let. Má k tomu přispět zvýšení domácí korporátní daně na 28 procent (druhým zdrojem je důrazná progresivita individuálních příjmů nad 400 tisíc dolarů ročně).

Mezi domácími 28 procenty a minimálními globálními 15 procenty, které byly navrženy ve čtvrtek, zeje dost velká díra. Dál se asi jít nedá. Ale i těch 15 procent je lepší než nic a povede k tomu, aby si největší společnosti zvykly na to, že jsou vůbec zdaňovány. Vedle toho Demokraté navrhují zavést vlastní minimální daň pro společnosti operující v zahraničí.

Normálně by byla domácí minimální daň k smíchu, půjdeme tedy jinam. Pokud by se však podařilo prosadit globální minimální daň, nebude kam. Ministryně financí Janet Yellenová si od toho slibuje posílení federálních daňových příjmů o jeden bilion dolarů za 15 let čili čtvrtinu celkového účtu za chystané investice a sociální programy. Zároveň by se oslabila argumentace, že důrazné domácí zdanění snižuje americkou konkurenceschopnost.

Když Biden návrh globální minimální daně navrhoval, nabídl jasný argument: „V indexu Fortune 500 najdete 51 nebo 52 společností, které v posledních třech letech nezaplatily ani cent! Proboha, lidičky, promluvme si vážně!“ (ZDE)

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele