V debatách o případném vstupu do eurozóny v Česku obvykle převažuje argumentace o nevýhodách, kterým kraluje ztráta kontroly nad měnovou politikou. Nyní můžeme vytáhnout stejný argument v kritice, proč v eurozóně dávno nejsme.

Inflace nerušeně pokračuje, v lednu dokonce skoro na 10 procent, a Česká národní banka na tom nezměnila nic, přestože její základní úroková sazba vyskočila pět procent nad evropskou úrokovou hladinu, jako bychom chodili nazí a živili se vývozem banánů. Další extrém za hranicí civilizované měnové politiky představují české devizové rezervy, které dvojnásobně přesahují částku, kterou disponuje vláda ve státním rozpočtu nebo kterou tvoří český státní dluh.

Inflace i vysoké úrokové sazby drancují peněženky občanů, ale tam se nezastaví. Opřou se do i státní pokladny, protože prudce zvyšují náklady nového dluhu. A pořádně to odnesou také ti, kdo do tohoto dluhu investují, protože staré dluhopisy s výrazně nižším úročením spadly s cenou o několik pater níž.

Podle oficiální zprávy Ministerstva financí ČR v polovině loňského roku činil český státní dluh 2 269 miliard korun, ale jeho tržní hodnota byla 2 315 miliard korun. To, že tržní hodnota byla vyšší než hodnota nominální, znamená, že jste si museli připlatit, když jste se chtěli zúčastnit. Poptávka po českém dluhu po dlouhá léta násobně převyšovala nabídku. A teď nahlédněme do tabulky o současném obchodování s českými státními dluhopisy. Prudké zvýšení základní úrokové sazby ČNB srazilo průměrné ceny českých státních dluhopisů zhruba o deset procent. To jen opravdu drsný propadák. Mluvíme o ztrátě kolem 200 miliard korun. (ZDE)

Největší pokles ceny zákonitě zasáhl české státní dluhopisy s nejdelší splatností, protože jejich nízké úročení bude nejdéle trpět odstupem od trhu. Třicetiletý dluhopis s kuponem 1,5 procenta a splatný roku 2040 se nyní prodává za tři čtvrtiny ceny. Jedna čtvrtina investice je tak takříkajíc v čudu.

Pro stát je to radost, že si opatřil tak levné peníze, ale investoři se mohou cítit ošizeni, když jim ČNB v rozporu s postupem jiných centrálních bank namydlila schody. Polovina státních dluhopisů má zbytkovou dobu do splatnosti do tří let, to znamená, že se budou muset brzy refinancovat. Celý státní dluh tak prudce zdraží, a způsobí to jak vysoké úrokové sazby ČNB, tak obavy z nevypočitatelného chování naší centrální banky.

Kdo naše dlouhodobé dluhopisy drží a neprodává, může mít chvíli pocit, že se nic neděje. Má pořád sto procent a může spát dobře. Ale jen do chvíle, kdy se probudí s mokrým čelem, neboť mu zlý sen připomenul, že když si takhle nechal peníze vázané ve starých papírech, dostane ránu z druhé strany. Na trhu vládne podstatně vyšší výnos mezi 3,3 až 4 procenty. Co když to vydrží hodně dlouho? Co řekne šéfům o zmarněných investicích, až mu ti rozzlobení muži rozrazí dveře bez zaklepání?

Nejvýnosnější jsou teď ty české státní dluhopisy, jejichž úrokové výplaty se dvakrát ročně přizpůsobují průměrnému výnosu na trhu. Máme tam dva pětileté, první se splatností v roce 2023 a druhý sotva vybalený, splatný až roku 2027. Tam je výnos mezi 4,5 a 4,7 procenta, což zároveň znamená, že kdo by se chtěl těchto papírů zbavit předčasně, dostane k tomu svých sto procent původní investice. Ale to je výjimka, většina ostatních českých státních dluhopisů se prodává s velkou ztrátou přesahující mnohaletý výnos.

Prudké zdražení nového státního dluhu, o které se postarala ČNB, znamená slib vysokého výnosu pro investory. Budeme jim dávat hodně peněz, víc než kdokoliv na Západě, kam chceme. Ale vlastně ani nechceme, jak dokládá náš postoj k euru. Proto v té části státního dluhu, do které budou investovat zahraniční investoři, se zasloužíme o vysoce nadprůměrné zvyšování jejich životní úrovně.

Podle oficiálních statistik zahraniční investoři drží jen malý podíl ve financování českého státního dluhu. Velkou část drží české banky, tam to máme v suchu. Opravdu? Všechny velké české banky jsou zahraniční. Všechny u nás vydělávají obvykle víc než zahraniční matky. I ony přispívají k obrovskému vývozu dividend a dalších výnosů, který v loňském roce dosáhl 330 miliard korun.

Situaci nám zhoršuje také pokles kurzu koruny, která se těžce probíjela pod 25 CZK/EUR, ale nyní znovu míří k 26 CZK/EUR, ne-li k ještě slabším hodnotám. Je to dobrá zpráva pro vývozce dřevěné kulatiny z kůrovcových lesů (ale prkna jsme vozili z Ruska a Ukrajiny, proto teď na trhu chybí). Je to dobrá zpráva pro vývozce obilí, mléka a živého skotu (ale výrobky z nich dovážíme a obchodní schodek v tomto sektoru narůstá). Výčet dobrých zpráv o oslabení české měny je tak nejlepším obrázkem toho, jak to českou ekonomiku devastuje. Nepotřebujeme podporu vývozu s nízkou přidanou hodnotou, potřebujeme stoupat po hodnotovém řetězci, abychom se propracovali výše než k jedné třetině německých mezd.

Česká národní banka nyní začala intervenovat ve prospěch koruny, to je první dobrá zpráva po dlouhých letech. Připomeňme si, že slavného 7. listopadu (nikoliv po výstřelu z Aurory, ale po zasedání bankovní rady roku 2014) začala ČNB v prudkém hnutí mysli investovat do oslabení měny na 27 CZK/EUR. Za guvernéra Singera to stálo jeden bilion korun, a bezprostředně po nástupu guvernéra Rusnoka, který se z toho měl vyprostit, další bilion. Devizové rezervy rostly i ptom a nyní je máme na úrovni 3,8 bilionu korun. Před vyhlášením „kurzového závazku“ to byla čtvrtina této hodnoty pro obvyklé pokrytí tříměsíčních dovozů.

Obrovské devizové rezervy v dolarech a eurech znamenaly, že někdo jiný si v tomto objemu opatřil koruny. Prodejem takového množství korun se vlastně ČNB dobrovolně zbavila nezávislosti, protože čtyři biliony jsou silnější než ona, i kdyby byla sebezpupnější. Investoři, kteří do toho vložili ty neuvěřitelné prachy, se nechtěli korun zbavit, dokud nebude šance, že na nich pořádně vydělají. Zahraniční investory nevylákalo z korunových doupat ani prudké zvýšení úrokové míry, iniciované ČNB, které mělo korunu posilovat a nabízet onen požadovaný výnos. Osobně soudím, že to byl jeho hlavní smysl, jinak by nebylo tak velké. Ale proč se vzdávat třeba i slabších korun, když tak pěkně nesou na úrocích?

Růžovými vyhlídkami otřásla až válka. Jsme tu na ráně. Na pomoc nám přišlo riziko, že kdo zaspí, ten na koruně brzy hrozně ztratí. Koruna klesá, hodně se prodává, a ČNB intervenuje, to znamená, že se na těch prodejích sveze. A kolik toho z těch svých nebetyčných rezerv udá, uvidíme až za pár týdnů v pravidelně zveřejňované bilanci.

Kdybychom měli euro, neutečeme vysoké ceně ropy a plynu (pokud vůbec budou), ale dolehne na nás o trochu míň, protože by tam nebyl prudký pokles kurzu koruny a nebyli bychom odíráni vysokými úroky. Koruna je malá a blízko ohně, proto oslabuje, a ČNB musí zároveň vyvíjet extrémní úsilí, aby napravila staré chyby, proto musí zvedat sazby nesrovnatelně výše než jiní. Obojí výrazně snižuje konkurenceschopnost české ekonomiky. To je téma, které by nemělo zapadnout ani v této pohnuté době.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele