S jádrem se začalo nápadně spěchat, jako kdyby hrozilo, že za pár měsíců už nebude možné projekt prosadit. Ve středu má vládní výbor pro jadernou energetiku probrat návrh „bezemisního zákona“, jehož hlavním smyslem je přesunout akci bez sebemenších ekonomických vyhlídek na bedra státu. Parlament by to měl od mávat metodou „ber, nebo nech být“, a to v podmínkách vládní většiny. Samozřejmě je otázka, jestli se všichni potřební poslanci nechají takhle zmasit. A pak je tu druhá otázka, jestli takové jednání parlamentu, které silně připomíná církevní restituce, může obstát ve zkoušce času.

Tvrzení, že jaderná energetika má v Česku podporu, je perlou demagogie. Nikdo se nás na nic neptal, v médiích se o jádru smí jen jásat. Kritika je povolena jen v prostředí úzkých odborných kruhů. Na veřejnosti může být ventilována jen ojediněle, v prostředí bezvýznamnosti. Kdo by vybočil z řady, přijde o inzerci státních podniků a případně i další takové příjmy, prsty státu jsou dlouhé. Média jsou zboží, pouhý nosič reklamy, ekonomický projekt odkázaný na zisk. Nejsou institucí na obranu veřejného zájmu, ta v naší zemi chybí.

Když se tedy pokusím ponořit do argumentace o ekonomických a společenských důsledcích vrchnostenského vnucování jádra, je mi jasné, že beru do rukou vidle na přehazování marnosti z hromady na hromadu. Ale styděl bych se, kdybych se o to nepokusil.

Odpověď na otázku, proč se do toho tak hrneme, nemám. Možná, že by se našla, ale někde hodně hluboko, ve skrytu, a netýkala by se české energetické budoucnosti. To, že to nemá s energetikou nic společného, dokládá už fakt, že agresívní prosazování jádra v době koronaviru a snaha omezit debatu i v parlamentu, nevychází z nějaké aktuální energetické koncepce. Vytrvale se argumentuje pět let starými představami, které se opírají o více než deset let staré naděje, že ceny elektřiny se vrátí do nebeských výšin z roku 2008. Blouzní se o tom, že až sousední pytlíci přijdou na zcestnost svého zeleného zmatení, Česko se změní v elektrickou Saúdskou Arábii. Jen my pak dokážeme rozsvítit půli Evropy, ovšemže za prémiové ceny.

Něco takového se však dá nabízet jen se starými čísly. Oblast obnovitelných zdrojů žene kupředu stejně dramatický a masívně investovaný výzkum jako v oblasti hledání vakcíny a léku na koronavirovou pandemii. Je tam důležitý motiv, který neřeší jen problém skleníkových plynů. Odráží to zásadní změnu epochy spočívající v příležitostech pro decentralizaci a demokratizaci energetiky. Z rozptýlených nebo obecních či družstevních slunečních panelů, větrníků, baterek, bioplynek a výtopen prýští nejen energie, ale také svoboda, nezávislost a resilience. A to je to zboží, jehož poptávka opravdu prudce roste. Ekonomie stále většího měřítka pak přináší stále přitažlivější ceny.

Je tedy jasný důvod, proč jsme krmeni starými čísly a starými představami. Čerstvější energetické koncepce by musely reagovat na to, že ceny cetrálních a decentrálních zdrojů jdou v protisměru. Jedny výrazně rostou a druhé prudce klesají. Česko chce přesto zvyšovat závislost na centrálních zdrojích, ve kterých poroste také podíl cizích technologií a cizích palivových článků. Hromadí tak rizika jak u nás, tak od nekontrolovatelných zahraničních partnerů. Tím dále snižuje míru energetické suverenity, snad aby se dorazila podřízenost celé naší koloniální ekonomiky, odkázané na levnou práci ve mzdě pro zahraniční finalisty.

Ženeme se do toho v prostředí energetické nadprodukce. V roce 2018 jsme vyrobili 88 terrawatthodin elektřiny a z toho více než čtvrtinu vyvezli. Něco se také dováželo, takže čistý vývoz dosáhl 14 terrawatthodin, tedy 16 procent celkové produkce. S čísly z roku 2014 jsme byli pátým největším vývozcem elektřiny na světě, a to absolutně. Tohle se děje dlouho, vždy v doprovodu zpráv, že za dva roky se to otočí, a pokud se neprobudíme, budeme na dovozu elektřiny závislí.

Jeden z největších vývozů elektřiny na světě máme i přes enormní vlastní spotřebu, protože naše ekonomika patří na světovou špici také v energetické náročnosti. Jak výhodné je to pro naše obyvatelstvo lze vyčíst z toho, že naše mzdy mají i po třiceti letech transformace třetinovou úroveň Německa. Němci si už všimli příležitostí nové energetiky i nového průmyslu. Nejde to snadno, ale jdou do toho odhodlaně. My se jim odhodlaně posmíváme. Jsem zvědav, jak se to promítne do našich příštích mezd, jednoho z parametrů úspěchu, který lze poměrně snadno vyčíslit.

Nadprodukce výroby elektřiny a energetická náročnost ekonomiky spolu úzce souvisí, protože chybí podněty ke změně. Nic nás nenutí reagovat na vývoj ve světě, který směřuje ke snižování energetické náročnosti. Nedržet krok s vývojem znamená zaostávat. Zaostalci nedosáhnou na dobré ceny. I kdyby se tedy naplnily blouznivé sny energetiků, že naše nadprodukce elektřiny se jednou promění ve strategickou výhodu, jde to proti zájmům zbytku ekonomiky. Tady lze znovu pouze spekulovat, jak je to možné. Je to projev takové koncentrace moci, kterou dokázala uchvátit centralizovaná energetika? Nebo je to neschopnost vidět energetiku v širších souvislostech?

Jedna věc je jasná, bude to drahé, byť nevíme jak moc. Čísla z plánů nové jaderné výstavby už snad nejsou ani orientační, nikdo je nedokázal dodržet. V lepších případech byly plánované náklady překročeny dvakrát, v horších víckrát. Podobně je to s délkou dostavby. Slovensko má stejnou jadernou tradici jako Česko, podívejme se tedy na dostavbu dvou jaderných bloků v Mochovcích. Byla zahájena roku 1987, po pěti letech však Slovákům došly peníze a mohli se ke stavbě vrátit až roku 2008. Kdyby se letos podařilo dotáhnout stavbu hotovějšího třetího bloku až k zavážení paliva, bude to po více než třiceti letech.

Také výsledná cena českého projektu může prožít zajímavý vývoj, ale základní otázka nezní, jak to financovat. Půjčí nám rád každý, zejména na 30 nebo více let, jak nejspíš bude potřeba. Je radost půjčovat obrovské balíky peněz najednou, zvlášť když to stát garantuje. Investor pak nemá celý svůj funkční život na starosti nic jiného než jednou nebo dvakrát ročně dohlédnout, aby byly správně inkasovány úroky. Otázka však zní, jak to zaplatit. Odmítli jsme euro, je tu tedy kurzové riziko. Koruna už se vrátila ke kurzu, jaký jsme měli roku 2008. Nikdo neví, co udělá masívní přírůstek dluhu, který přinesla pandemie do celého světa. Financial Times píší o odlivu kapitálu a devalvaci na rozvíjejích se trzích. Ale to jsme teprve na začátku. Ani úrokové sazby nebudou vždycky pod nulou. Když se sečte devalvace, růst úroků a krize, je to námět na parádní katastrofický film, který však nechci reálně prožít.

Rýsují se dvě větve vývoje, jednu bych označil jako pasívní a druhou aktivní. Obě větve mají více složek a ty budou působit v cyklech se zpětnou vazbou a budou se navzájem ovlivňovat.

Pasívní větev znamená, že vývoj prostě přijmeme. Elektřina z jádra bude dražší a bude vyráběna v prostředí přebytku, proto ji bude třeba spotřebitelům vnutit nebo je přinutit, aby ji platili, i když ji neodeberou. Kdyby se to promítlo jen do cen elektřiny a vysokých stálých poplatků za zajištěný příkon (za velikost jističe), znamená to zatížení ekonomiky vyššími náklady. Snížení cenové konkurenceschopnosti. Avšak prostředí energetického nadbytku tlumí i necenovou konkurenceschopnost, tady se nahý do trní přímo dere.

Vedle toho musíme brát vážně i státní garanci, ať už bude stát formálně vlastníkem nebo na sebe přebere část cizích závazků. V každém případě se sáhne do veřejných zdrojů, které se pak dají získat zpět vyšším zdaněním spolu s ořezáním veřejných výdajů a služeb. Takže nám to půjde hůř, a ještě si utáhneme opasky.

Aktivní větev se mi zdá nadějnější. Cenové signály fungují i tehdy, když o to zdroj nestojí. Vyhlídka vyšší ceny elektřiny z jádra může zapůsobit velice pozitivně, pokud urychlí zavádění levnějších obnovitelných zdrojů. Může změnit i politické poměry v zemi ve prospěch zelenější orientace, tedy ve prospěch procesu, který vidíme v Evropě i Spojených státech už teď.

Současné legislativní násilí, které jaderné plány provází, může tento politický posun urychlit. Dokonce i předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová v nedělní ČT u Moravce uvedla, že pokusy prosadit „bezemisní zákon“ pro financování nového jaderného bloku v Dukovanech zrychleně, skoro bez parlamentní debaty, může být „hazardem s vysokou podporou jaderných zdrojů v Česku“.

S nezamýšlenými důsledky (collateral damage) vládní pomoci by tak mohl zelený posun proběhnout relativně rychle. Stavba možná začne, ale nevěřím, že bude dokončena. Utopené investiční náklady na jaderný vrak by se pak posloužily jako pomník uplynulé epochy. Slovy Hrabala, jako inzerát na dům, ve kterém nechceme bydlet.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele