Vláda má za sebou evropskou jmenovačku a může jít konečně do plavek. Potila se nejen kvůli horku, protože rozhodování o českém eurokomisaři bylo opravdu těžké. Pošleme tam někoho na práci, nebo půjde jenom o peníze? Chceme EU posílit, nebo rozvrátit?

Kdyby se měla stát evropskou komisařkou vedoucí brněnské prodejny akademických titulů, která ví o všem dost, aby to bylo k ničemu, mohli by z toho mít radost jen nejzavilejší odpůrci EU. Profesorka Danuše Nerudová (STAN) tedy opouští další kopec pod vrcholem. Zastaven byl i bývalý europoslanec Marcel Kolaja čili další pokus o trafiku pro Piráty, aby se nevrtěli a nerušili pětidemolici.

Česko slušně přispělo k devastaci EU už v dobíhajícím eurokomisariátu. Boj Věry Jourové proti hybridním hrozbám dělal čest české divočině. Nesla dál štafetu reálného právního státu, kde platí právo silnějšího. Všichni se bojí, a kdo pípne, narušuje jednotu. A tak, přestože nás pár ještě zbývá, kdo si myslí, že za určitých okolností by to EU mohlo být k něčemu, výsledky oficiální politiky potvrzují, že vliv podobných exotů je zatím nulový.

Teď by vláda chtěla v Evropské komisi opravdu silné ekonomické portfólio. Proto byl vybrán za kandidáta na komisaře ministr průmyslu Jozef Síkela (STAN). Co tam udělá, to pochopitelně nevíme, napřed mu budou muset něco svěřit. Je však známo, co dělal doma, proto s ním můžeme sdílet radost ze jmenování evropským kandidátem. Znamená to, že v Česku končí.

Jeho domácí nástupce Lukáš Vlček, místopředseda STAN, mi znám není, působil lokálně na Pacovsku a na Vysočině, ale působil tam sympaticky. Má kvalifikaci pro regionální rozvoj, což považuji za klíčový trend po rozpadu globalizace a zpřístupnění výrobních technologií – s podporou digitalizace – i pro menší měřítka. Určitě chápe potenciál komunitní energetiky a ekonomiky krátkých vzdáleností. Ještě nikdy se toho u nás neujal nikdo z tak vysoké židle, s takovou odbornou výbavou a takovou konkrétní zkušeností. To však může být jeho slabina ve vládě, kde se kvalifikace považuje za charakterovou vadu.

Jenže na hlavu mu spadnou i velké problémy po Jozefovi. Nejakutnější je ohrožené zásobování republiky ropou a plynem. Ukrajina se vrátila k oblíbené taktice, že řeší své problémy zavřením kohoutků ropovodu Družba pro odběratele ruské suroviny. Přímo to zatím postihuje jen Slováky a Maďary, ale rozhodí to celý trh. Nám byl zase přivřen kohoutek plynovodu z Německa, a to hned na méně než čtvrtinu. Jedno z toho bychom ustáli, ale obojí najednou je krize.

Německé ministerstvo hospodářství české stížnosti uznává, ale slovy klasika jen jako správný pláč na špatném hrobě. Víceméně potvrdilo starší argumentaci Andreje Babiše, že mezistátní dohody o tranzitu ropy a plynu jsou k ničemu, když se všechno zprivatizovalo a rozhodují firmy.

Ostudná je likvidace oceláren Liberty Ostrava. Není to v české historii nic nového. Kdysi jsme měli taky kladenskou ocelárnu Poldi, která byla technologickou světovou špičkou, jak mohli potvrdit i odběratelé našich zbraní. Za bolševíka se přizpůsobila nejnovějšímu trendu „minimills“, tedy menších elektrických pecí schopných zakázkové výroby. V této podobě uměla i ocel pro kloubní náhrady, později využívané aspoň šmejdy s předraženými hrnci.

Naivkové, co si myslí, že ocelárny vyrábějí ocel, byli umlčeni v privatizaci. Všechno, i ocelárny vyrábějí hlavně peníze. Tak byla nastavena privatizační soutěž, kterou vyhrál výrobce košťat Stehlík. Jeho původní kapitál vznikl z pokrývačských prací na střechách kostelních věží. Nějaký čas pak dokázal špičkovou ocel Poldi prodávat aspoň jako armovací tyče do betonu.

Nevyhnutelný zánik ocelárny se však v Česku odehrával v podmínkách nadbytku výroby oceli a rozpadu průmyslu, který ji odebíral. To je nesrovnatelné s dneškem. Ostravská Liberty končí v době, kdy se český průmysl jakžtakž vzpamatoval, ale prvovýroba oceli pro jeho potřeby mizí. Čína nebo Brazílie vyrábějí kvalitní ocel v dostatečném množství, ale co když se s nimi rozhádáme? Český svaz průmyslu a dopravy je nervózní z bezstarostného ničení strategického zázemí.

Další megaproblém představuje nezvládnutá energetická transformace, zejména neochota vyhodnotit skutečné trendy a rizika přechodu na bezuhlíkové energetické zdroje. V dubnu se podařilo získat souhlas Evropské komise se státní podporou výstavby jednoho jaderného bloku. Bez toho by se o něčem takovém vůbec nedalo uvažovat. Jenže vláda teď rozhodla, že chce stavět bloky dva.

Vybrala si k tomu korejského partnera, který to stavět umí, ale doma, zatímco export použité technologie má blokován patenty amerického Westinghousu. Rýsuje se tak model, který je opakem „win-win“ a orientuje se místo toho na „loose-loose“. My je naženeme do projektu, který nás uzavře do evropských sporů, a ani nás zase připojí do svých patentových šarvátek s Američany. A to Američanům opravdu jde.

Bývalý generální ředitel ČEZ a vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl upozorňuje na požadavek Evropské komise, aby nový jaderný zdroj nevytlačoval ze soustavy výrobu obnovitelných zdrojů energie. On sám to interpretuje tak, že v systému mají být upřednostňovány přetoky z německých větrníků, takže jádro se bude muset přizpůsobit. Jak? Rozbíhat a brzdit jadernou elektrárnu není nic snadného.

Jeden z populárních nepřátel obnovitelných zdrojů, jinak mimořádně kvalifikovaný ekonomický novinář Milan Smutný to doplnil poznámkou ve svém blogu: „Navíc půjdou stamiliardy do posílení sítě kvůli OZE a s nimi další devastace cen elektřiny.“

S těmi stamiliardami na sítě to nejspíš myslel ve stoletém období, zatím to není tak prudké. Ale úvaha o „devastaci cen elektřiny“ není od věci. Obnovitelné zdroje jsou stále levnější, a to je největší hrozba pro jádro. Jádro může fungovat jen v ekonomice, kde je elektřina extrémně drahá. To znamená jen tam, kde průmysl zvládá extrémně drahé vstupy a spotřebitelé oželí podstatnou část kupní síly, kterou jim pohltí energie. To není dobrá zpráva pro konkurenceschopnost české ekonomiky a udržitelnost takového modelu.

Nelze se divit ani tomu, že někdo ztotožňuje obnovitelné zdroje s nafoukanými německými větrníky v Severním moři. V Česku se dlouho dělalo vše pro to, aby domácí rozvoj obnovitelných zdrojů zamrzl. Obnovitelné zdroje v pojetí komunitní energetiky jsou totiž svoboda, a to se v Česku dlouho netrpělo. Jádro je centrální zdroj, u kterého platí: Ber za nadiktovanou cenu, nebo nech být, a mrzni podle vlastního uvážení.

V Česku tomu pomohl model, kdy obnovitelné zdroje energie představují odporné vládní násilí, na které si musíme připlatit, aniž bychom z toho něco měli. Mělo se to lidem zhnusit, aby dali přednost jádru. A aby si zvykali na vysoké ceny elektřiny.

O proměnu obnovitelných zdrojů v nepřítele se postaralo absurdní přeplácení elektřiny ze solárů z let 2009 a 2010, a tyto ceny se přenášejí pro tehdy pořízené české fotovoltaické elektrárny s mírnou redukcí až do současnosti. Výkupní cena elektřiny byla tenkrát naším ERÚ zdvojnásobena, a to v době, kdy ceny investic, zejména čínských panelů, prudce padaly. Výkup elektřiny ze zlatého solárního dolu byl přednostní a povinný. Zákon navíc obsahoval inflační doložku a další, které měly ceny jen zvyšovat.

Touto krádeží století za bílého dne se dosáhlo toho, že celkové dotace z povinných příplatků spotřebitelů a státního rozpočtu na OZE měly dosáhnout bilionu korun za dvacet let. Nakonec se to podařilo trochu snížit, ale hlavní cíl byl splněn, v následujících deset letech už se nepostavilo v oboru OZE skoro nic. Proto toho máme taky nejmíň v EU, ale za nejvyšší peníze!

A aby to bylo ještě odpornější, peníze na investice do solárních elektráren poskytovaly hlavně zahraniční banky cizincům, proto zisky odplouvají z Česka. To je ovšem standard v celé české ekonomice. Dodnes jsme evropská dojná kráva s nejvyšší užitkovostí, kdy je ziskovost přímých zahraničních investic v ČR o třetinu výše než jinde. A peníze pak mizí v dáli.

Tohle jsou údaje ČSÚ z dubnového vydání časopisu Statistika & my:

„V roce 2022 dosahoval objem důchodů z přímých investic nerezidentů přes 456 mld. Kč. Zpět bylo reinvestováno 128 mld. Kč. Podíl důchodů z vlastnictví nerezidentů na hrubém domácím produktu dosahoval v období let 2007 až 2019 i přes 10 %. V posledních několika letech ale klesl.“

Když tedy někdy čtete nebo slyšíte vyjádření moudrých hlav, že by se měl dát větší prostor volnému trhu, mají na mysli tohle.

V nápravě zanedbaných obnovitelných zdrojů ve prospěch rozvoje regionů bych novému ministru Lukáši Vlčkovi věřil, ale než se k tomu dostane, položí ho to ostatní. Jmenování nového českého eurokomisaře proto připomíná starý vtip, co je opravdové blaho. Stačí si představit, že se mlátíš obrovským kladivem do palce u nohy. Tohle že je blaho? To ne. Až když přestaneš.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele