Za třetí průmyslovou revoluci v posledních 50 letech označil přední český odborník na strategické řízení Ondřej Landa metodu otevřených inovací. Stejně tak svět mění plebejské, rozprostraněné vůdcovství, které dává každému zaměstnanci šanci vystupovat ve vedoucí pozici, a informační technologie, umožňující vytvářet zcela nové podnikatelské modely. Pro firmy to znamená nástup zcela nové konkurence.

Ondřej Landa oslovoval šéfy společností na cyklickém „prezidentském semináři“ neziskové Společnosti pro strategické řízení.

Jeho slova mi však potvrdila i můj vedlejší závěr pro občany. Pro občany to znamená, že princip uzavřené vlády, jejíž moudra jsou ta nejkvalifikovanější, ztrácí lesk. Nadřazené, všemocné, centralizované modely jsou všude rozežírány lučavkou, kterou roku 2005 skvěle popsal novinář James Surowiecki v knize o „moudrém davu“ (The wisdom of Crowds): Pokud spolupracují lidé s nezávislými zdroji informací, dosáhnou lepšího výsledku než individuální experti uvnitř skupiny.

„Otevřené inovace“ jako podnikatelský model jsou spíše pokusem tuto sílu ovládnout, někdy i docela predátorsky, jak popisuje Henry Chessbrough v pionýrské harvardské učebnici Open Business Models (2006). Definují problém, vystaví výzvu, nabídnou prémii a odkoupí od vítěze z výzkumnického davu jeho intelektuální vlastnictví, třeba jen proto, aby na trhu zbytečně nezlobilo. Avšak můžeme si vzít z otevřených inovací i to lepší, tedy větší otevřenost společností, které život přinutil k větší vnímavosti k okolnímu světu.

Mnozí zatím spíše podezírají konkurenci a vlastní zaměstnance z úniků „strategických informací“, kterými podnik zbavují konkurenční výhody, popisuje Landa „kulturní bariéry“ otevřeného přístupu. Ano, otevřené inovace jsou postaveny právě na tom, že informace dávají do rukou širokého počtu lidí. Je to zcela jiné mentální nastavení. Fenomén, se kterým se musí každý vypořádat, ať už ve firemním nebo individuálním dresu. Šance na uplatnění nebo získání konkurenční výhody mají ti, kdo tento model stále častěji používají, vysvětluje dále strategický poradce a představuje první takový pokus třinácti spolupracujících firem na Zlínsku. Už je to tady, chce se zvolat, také zapouzdřený český svět se začíná otvírat!

Zlínský pokus je teprve v rozběhu, ale když se ponoříme do webů Zlínského kraje, je zřejmé, že jsme na úrodné půdě. Otevřené inovace jsou přitom jen jedním z mnoha způsobů, jak vytáhnout společnost – v ekonomickém i obecném smyslu – z inerce, nehybnosti, smrtícího sebeuspokojení.

Společenské – a firemní – vedení by na to možná samo nepřišlo, ale byl to naštěstí život sám, co je k větší vnímavosti k okolnímu světu opravdu nutí. Platí to dokonce i pro vzorné žáky. Představa, že když firma financuje silný výzkum a je inovativní, má vystaráno, je mylná. Neustálé vyvíjení produktu k nedostižné dokonalosti může být také cestou do pekel.

Je to jako s alkoholem, legrace se přeměnila v závislost. Hýčkaný produkt je stále dokonalejší, ale taky stále dražší. Přibývající funkce natolik zahlcují obsluhu, až je ten hašteřivý a nepřístupný krám nakonec k ničemu. Mezitím odkudsi zespodu vyrážejí přehlížení noví hráči a zmocňují se trhu jednodušším a zdánlivě podřadným produktem. Zespodu? Zvenčí. Přichází hrozba, která je smrtelná pro ty, komu se zdála být pod rozlišovací schopnost.

Nový „podřadný“ produkt je však „dost dobrý“ na to, aby uspěl nikoliv u smetánky trhu, ale u masového publika. Osloví ty, kdo si předtím nemohli dovolit být zákazníky nafoukaných velikánů. Také funkce této převratné inovace (disruptive innovation) se postupně zlepšují. Nakonec zvládnou víc než jejich předchůdci, ale za zlomek ceny. Vzpomeňte si na souboj pevných a kapesních paměťových médií, a hned víte, o co jde.

Máme tu dilema inovátora, zda má pokračovat ve zlepšování toho jedinečného, co kdysi vytvořilo dominantní postavení firmy na trhu, nebo to má zahodit a přizpůsobit se barbarským vetřelcům, jejichž laciný primitivní produkt „kazí trh“. Mistrovsky to popisuje inovační guru, harvardský profesor Clayton M. Christensen v knize (2000), která o sobě právem říká, že je revoluční, protože změní způsob vašeho podnikání (Clayton M. Christensen: The Innovator´s Dilemma – The Revolutionary Book that Will Change the Way You do Business).

Největším nebezpečím pro velké společnosti jsou proto malí konkurenti, kteří nejsou ochromeni povinností pokračovat v tom, do čeho se léta vkládaly obrovské peníze, a mohou rychle reagovat na přelomové poznatky vědy a společenské změny.

Rozhodující rada profesora Christensena zní – soustřeďte se nikoliv na produkt, ale na službu, kterou poskytuje. Zjistěte, jakou službu zákazník doopravdy potřebuje a bez čeho se naopak obejde. Odloupněte drahý a komplikovaný luxus, který zákazníka zahání, protože koncová cena už je o jednu nebo dvě nuly dál, než je únosné, a přístroj vyžaduje půlroční internátní zaškolení, aby se vůbec uvedl do chodu.

Pro příklady nemusíme chodit daleko. Převratná inovace v dopravě je elektromobilita, která zatím nabízí výrobně jednodušší zařízení (pár smyček navinutého drátu místo spalovacího motoru, převodovky, spojky a rozvodů), ale je brzděna očekáváním, že svého předchůdce nahradí ve všem – i v dojezdu a rychlosti tankování. Skutečná soutěž se přitom může odehrávat v něčem jiném – ve službě fyzické přepravy, která bude organizována jinak, aby využila toho, že opouští století páry (izolované tepelné stroje) a splývá se síťovými možnostmi elektronického věku.

Ale převratné inovace udeřily i na výrobu elektřiny. Místo obrovitých centralizovaných elektráren, jejichž tržní ohodnocení létá o desítky miliard nahoru a dolů podle toho, co se zrovna odehrálo na energetické burze (reagující na události v USA, Japonsku, Sýrii, Německu, zkrátka jinde) nastupují rozptýlené malé samoobslužné jednotky, kterým je cena elektřiny i elektráren naprosto lhostejná. Podmínkou je, že už se dostaly pod cenu těch velkých a přestaly být závislé na distribuční síti. Tento proces může jejich velký soupeř urychlit sebevražedným úsilím být ještě větší a uzavřenější, například dostavbou Temelína, a vyžadovat zvyšování cen své služby, aby své astronomické náklady dokázal uhradit.

Jenže soutěž na trhu nerozhodne produkt, ale služba, kterou vyhledávají zákazníci. Pokud si dobře zaizoluji dům a dovedu jej až do pasívního standardu, devět desetin dodávky elektronů do přímotopů už nepotřebuju. Solární konvektor na střeše vyřadí ve stejném poměru i vyhřívání boileru s teplou vodou do koupelny a kuchyně. Solární panel a větrník pokryje většinu spotřeby elektřiny. A pokud se v obci zasíťujeme a vytvoříme „virtuální elektrárnu“ doplněnou o bioplynku a baterie (nejspíš i pro elektromobilitu), setkáme se „všemocným“ centrálním dodavatelem jen ve vzrušujících zprávách v novinách. Podle výpočtů Hnutí Duha představují uvedená opatření – jen prostřednictvím dnes dostupných technologií – potenciální výpadek centrálních tržeb za energie v rozsahu 100 miliard korun ročně (http://cislotydne.cz/100/).

Masarykovo „nebát se a nekrást“ bych tedy doplnil „a síťovat“. Demokracie bude v dobrých rukou, pokud jich bude hodně. Ale pozor – jsme závislí na nezávislých informacích!!