Je už to 35 let, co pokus spojený se závazkem k 1. máji skončil výbuchem reaktoru v ukrajinském Černobylu u Kyjeva. Pár dní poté startoval v Kyjevě cyklistický Závod míru, hned po májovém pochodu, který se konal i pod tím černým mrakem. Lidem se lhalo, že o nic nejde.

Dnes už jsme s tím májováním i závazkovým hnutím vlažnější. Doba se změnila, lže se taky jinak. To však neznamená, že problém zůstal zapouzdřen kdesi v historii. Ostatně, 11 let předtím se začal tavit náš první jaderný reaktor A1. Nebouchnul, ale skončil už po dvou letech provozu. Havárie je možná.

Na téma jaderných havárií jsem před lety absolvoval mezinárodní konferenci. Dozvěděl jsem se tam, že jaderná elektrárna nikdy nedoplatila na to, co bylo považováno za její hlavní riziko. To bylo systematicky zvládáno. Jenže vždycky se objevila nějaká nečekaná chyba. V americké elektrárně Three Miles Island obsluha neměla sílu na otočení zaseklého kritického ventilu. V Černobylu chtělo vedení medaili za drobnou úsporu energie využitím zbytkové páry po vypnutí systému. Ve Fukušimě se zalily baterky náhradního zdroje čerpadel chlazení. V Česku obsluha přehlédla drobné kuličky silikagelu z roztrženého pytlíku, protože pronikly dovnitř palivové tyče. V současné době začíná být problém s chladicí vodou v řekách. Opakovaně polosuché Labe nevěští nic dobrého. Zatím se nic nestalo.

Kdo by si chtěl počíst o problémech jaderné energetiky, může sáhnout po sadě analýz na webu nadace Heinricha Bölla k 35. výročí Černobylu. ZDE

Je tam i kapitola o Česku, kterou napsali experti českých ekologických nevládních organizací Edvard Sequens a Žaneta Gregorová. ZDE

Ve zmíněném souboru článků jsem našel spoustu zajímavých čísel, která se dají snadno ověřit. Zkusil jsem vybrat ta nejzajímavější a přidal další.

Nejčastěji uváděnou výhradou k jádru je to, že výstavba trvá hrozně dlouho a nikdo neví, kolik to nakonec bude stát. Od fáze plánování až po spuštění reaktorů to zabere v průměru 14,5 roku. Představy na začátku mohou být jiné, ale tohle je reálný průměr, to znamená, že to může dopadnou i hůř – třeba jako ve slovenských Mochovcích. Tam začali stavět 3. blok roku 1985, stavbu zastavili roku 1993, nový start byl roku 2008, palivo se začne zavážet možná ještě letos, po 36 letech). Vlastní stavba může být kratší, ale i to plánování lze spustit až ve chvíli, kdy víme, co chceme. To není český případ. Velikost plánovaných bloků v Dukovanech limituje dostupnost chladící vody, ale takové „podměrečné“ bloky teď nikdo mimo Rosatom nemá. Musí se napřed vyvinout.

Proč je limitem voda? Energetika spotřebuje víc vody než domácnosti. Oteplování klimatu přitom zvyšuje i požadavky zemědělství. Máme za sebou pět let obrovského sucha a nevíme, co je na cestě. Až budou nové jaderné bloky běžet, nelze diskutovat, co má přednost, jestli jíst, pít nebo svítit. Kdo by se na tohle téma zakecal, dopadne jako ve Fukushimě. Stačí, když jaderné reaktory není čím chladit, a bouchne to. K tomu ani není třeba tsunami. Debata o jádru musí být provázena debatou o vodě.

Obecně platí, že kdo chce dnes prosadit výstavbu jaderné elektrárny, musí argumentovat zastaralými daty. Musí počítat s vodou, která v řekách tekla před lety, kdy jsme si neuměli představit suché Labe. Musí tvrdošíjně pracovat s energetickou koncepcí, která vznikala před mnoha lety hlavně proto, aby zakonzervovala naši bezpříkladnou energetickou náročnost a taky samozřejmě vysoké exporty elektřiny. Musí počítat s cenami elektřiny před finanční krizí, kdy radostné vyhlídky obrovských zisků symbolizoval barel ropy za 150 dolarů.

Jenže dostupnost vody mezitím ovlivnila léta sucha, jaké nepoznala řada generací. Energetická náročnost je zase hospodářské riziko. Český průmysl vysoké energetické náročnosti je průmyslem nízké přidané hodnoty, a proto průmyslem subdodavatelské závislosti na zahraničních odběratelích, kterým pak odvádíme 300 miliard korun ročně na dividendách a jednou tolik na vnitropodnikových zkreslených cenách a transferu zisku. Na to si chceme připlatit dalšími minimálně 300 miliardami korun tušených skutečných nákladů na dostavbu Dukovan?

Cena elektřiny klesala v důsledku prudkého nástupu obnovitelných zdrojů. Nelze se divit, ceny instalované kilowatty ze solárních panelů, větrníků nebo kilowatthodiny v baterkách od té doby spadly na desetinu a budou dále klesat, a tak soláry i větrníky mohou stále častěji konkurovat i bez dotací. Zato cena výstavby jaderných bloků od té doby vytrvale rostla a bude růst, takže elektřina bude dalších 35 let (vlastně po celou dobu životnosti projektu) subvencovaná (contract for difference) na dvojnásobku nebo trojnásobku nejbližších cen z trhu plus inflace, náklady financování, stimuly a kdovíco ještě.

Nástup obnovitelných zdrojů není hnán většími dotacemi.  Je to opačně, dotace do fosilní a jaderné energetiky pětkrát převyšují dotace nastupující alternativy. Jsou známá čísla z roku 2011, kdy vrcholila debata o dotacích obnovitelných zdrojů, když ve světě dosáhly celkem 88 miliard dolarů. Ale přímé dotace jen fosilních zdrojů byly podle Mezinárodní energetické agentury více než pětkrát vyšší a celosvětově dosáhly 523 miliard dolarů. Tahle situace pokračuje. ZDE

Velké větrné farmy a solární elektrárny– od konstrukčního prkna po střihání pásky – jsou obvykle hotové za 2 – 5 let. Stále lákavější je solár na střeše, kde to nezabere víc než půl roku. Stavba jaderných kapacit se vleče, i když je na konstrukčních prknech hotovo.

U jádra nikdy není vše jasné. Mění se předpisy, podmínky, technologie. Smlouvy s dodavatelem nic neznamenají. Zdržení vždy způsobí něco nečekaného. Můžete se soudit, ale tím to neurychlíte. A zatímco se dlouhé roky těšíte na jádro, přikládáte uhlí. Mimochodem, takhle to bylo i s Temelínem, jenže když se tahle jaderná elektrárna dokončila, na severu Čech se ládovalo uhlí dál. Veškerá elektřina z Temelína pak šla na export. Můžete si vybrat, jestli nás s tou náhradou uhlí podvedli, nebo jen lhali, protože jsme žádnou novou kapacitu nepotřebovali.

U jádra je samozřejmě těžký už úvodní problém, kam to dát? Řekněme, že dostavba na místě stávající jaderné elektrárny nás tohoto problému zbaví. Ale pro zajímavost, finská stavba jaderného bloku Olkiluoto 3, o kterém finská vláda rozhodla už roku 2000, je také doplněním stávající elektrárny. Přesto to moc nepomohlo, palivo se začalo zavážet až letos na konci března, po 21 letech.

O britském Hinckley Point bylo rozhodnuto roku 2008. Aktuální plány dostavby hovoří o letech 2025 – 28, takže čas od plánování po spuštění (plan-to-operation PTO) má zabrat od 17 do 19 let.

Bloky Vogtle 3 a Vogtle 4 v americké Georgii byly poprvé navrženy roku 2006, také jako doplněk stávající elektrárny. To bylo ještě v časech, kdy měla v USA jaderná energetika perspektivu a byla dobře zvládnuta tehdejší tlakovodní technologie. Ta léta jsou pryč, technologické požadavky se změnily, energetické výhledy také, a společnost Westinghouse, která to stavěla, zbankrotovala. Investici musel převzít státní a municipální kapitál. Zvýšené náklady, roku 2018 převyšující 1,5 násobek původního rozpočtu i po kruté redukci, budou hradit spotřebitelé.  Bloky Vogtle mají být dokončeny až letos a napřesrok, znovu tedy po 15 a 16 letech. Bude to první nový jaderný zdroj v USA po 30 letech. ZDE

Rozestavěné dva bloky jaderné elektrárny V.C. Summer v Jenkinsville v Jižní Karolině byly roku 2017 úplně opuštěny, protože stavba se vlekla a náklady opustily vyhlídku ziskovosti a vnořily se do sféry zlého snu.

Náklady jaderných bloků jsou obtížně vyčíslitelné, protože žádné vyčíslení nikdy nevyšlo. Nicméně pokusy pokračují. Srovnatelnost čísel zajišťuje metodika LCOE zjišťující srovnatelné náklady celého ekonomického cyklu. Investiční banka Lazard roku 2018 vyčíslila LCOE nového jaderného zdroje na 112 až 189 dolarů za megawatthodinu. Největší pozemské větrníky přitom vyšly s LCOE 29 až 56 dolary za MWh a velké solární elektrárny se 36 až 46 dolary za MWh. Jinými slovy, obnovitelné zdroje nabízejí nanejvýš třetinové ceny ve srovnání s jádrem.

Zmíněné ceny jádra jsou však nastaveny nereálně nízko, protože jsou spojeny s dost obtížně dosažitelnými předpoklady. Abychom dosáhli průměrné ceny 151 dolarů za MWh, musí být vlastní stavba hotova za necelých 6 let. A zmíněná cena pochopitelně nezahrnuje náklady případné havárie. Je dobré je znát. Třeba ve Fukushimě to přijde na něco mezi 460 a 640 miliardami dolarů. To jsou pro zajímavost tři HDP ČR, čili hodnota veškeré naší produkce za tři roky. Stačí tři roky nejíst, neplatit, ale neodpadnout a makat jako barevný.

K tomu možná nedojde, ale vyhnout se nemůžeme definitivnímu uskladnění použitého jaderného materiálu po desetitisíce let. Tyhle náklady započteny nejsou, snad proto, že si takovou perspektivu ani neumíme představit. Zkušenost se svícením něčím jiným než svíčkou nebo loučí má lidstvo jen něco přes 200 let (první pokusy Humphry Davyho se žhavením drátu elektrickým proudem jsou z roku 1802). Nejstarší doklady civilizace (skalní malby) jsou z období před nějakými 40 tisíci lety a sahají tak do hloubky času, která je jen polovinou potřebného bezpečného uchování jaderného odpadu.

Jaderné elektrárny vznikly jako vedlejší produkt výroby atomových bomb. To se naštěstí obrátilo, takže hlavní už je elektřina, zatímco bomby patří jen do přidružené výroby. To nám nevadí u těch, kdo by to dělali stejně, ale co když se mezi ně vklíní nějaký nový nemrava? Ochrání nás někdo? Neměli bychom to zkusit taky (jako jsme to zkusili s novičokem)? Riziko šíření jaderných zbraní může převažovat případné výhody jaderné energetiky. Nemluvě o riziku teroristického útoku na jadernou elektrárnu. Co nám bude platné, až to BIS po sedmi letech na někoho hodí?

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.