Česko se žene do ekonomického průšvihu, ve kterém se sejdou zpřetrhané obchodní vazby z pandemie, rostoucí ceny energie a potravin v důsledku hrozícího válečného nedostatku, k tomu ještě ztracený trh v Rusku, na Ukrajině a vlastně i v Číně, a do toho všeho se znovu navalila Česká národní banka a zvýšila úrokové sazby ze 4,5 procenta na 5,0 procent.

Do hlavy se vkládá myšlenka, na čí straně vlastně ta ČNB stojí? Nepřijde nikomu divné, že máme o pět procentních bodů vyšší úrokové sazby než eurozóna s nulou, a přitom mají inflaci o pět procentních bodů níže než v Česku? ČNB sazby zvyšuje, ECB s nimi nehýbe. Zamyslel se někdo nad tím, že úrokové náklady jsou také náklady, které se promítají do cen?

Zprávu o dalším utažení české měnové politiky před hrozící ekonomickou krizí, jaká nemá obdoby, provází informace, že ČNB dostala prestižní ocenění za transparentnost Central Banking Transparency Aword. To je jistě namístě, málokterá centrální banka je tak viditelně vedle. Obavu z bezprecedentní krize vyvolává denní zpravodajství z kdejaké pekárny či dílny, ale zejména to, že mezi nejpostiženějšími podniky je průmyslový tahoun automobilka Škoda. Ta napřed přišla o trh v Číně, teď v Rusku, a k tomu jí hapruje výroba, které chybí potřebné díly. Co bude s naftou a plynem lze hádat jen jako kněžna Libuše pod vlivem omamných vůní.

Smrdí zejména situace kolem potravin. Vlastně nesmrdí, protože máme nejnižší míru organického zemědělství v galaxii. Jsme extrémně závislí na umělých hnojivech, která nejenže budou drahá, anžto se odvíjejí od cen plynu, ale bůhví, jestli vůbec budou, když nebude ani ten plyn. ČNB nás tak připravuje o peníze z ryzího útlocitu - až bude chleba stát majlant, prázdné kapse ceny nevadí.

Rozdíl mezi finančními náklady v Česku a v eurozóně staví do nového světla celkem banální úvahu, že když se pořád nemáme k přijetí eura, můžeme aspoň těm, kdo o to stojí, umožnit zahájit nácvik přechodu, když v této měně povedou svoje účetnictví a daňovou evidenci. Konec konců, podniky v zahraničním vlastnictví už to dávno dělají, aby centrále umožnili konsolidaci hospodářských výsledků. Takové firmy nejspíš využívají i levnějších úvěrových zdrojů v zahraničí a tím zvyšují svůj konkurenční odstup od podniků svázaných s drahou korunou.

Možnost vnitrofiremního přechodu na euro najdeme ve vládním prohlášení, a teď si na to vzpomněl i ministr financí Zbyněk Stanjura. Nechce však připravit vládu o její ospalou pověst, a tak se to zavede až někdy roku 2024. Je to, jako když topícímu slíbí, že pro něj napřesrok pošle loďku. Může to doplnit radou, ať zkusí přestat na tu chvilku dýchat, určitě se to vyplatí.

Na tiskovce po zasedání bankovní rady, která zvedla základní úrokovou sazbu o půl procentního bodu na pět procent, guvernér Jiří Rusnok nezklamal. Prohlásil, že ČNB je připravena zvyšovat sazby dál, aby ukotvila inflační očekávání. Jedenáct procent zřejmě nestačí. Ale do Guinessovy knihy rekordů je ještě daleko, i když pomineme předválečné úspěchy Německa, kdy se místo peněženky používal trakař.

Jestliže něco bude povoleno až roku 2024, je to vlastně povoleno už teď. Firmy mohou zvážit, zda nahradit riziko domácí měny, které začíná být opravdu extrémní, rizikem kurzovým. Vezmete si půjčku v eurech, která je o pět nebo více procent levnější, ale druhým okem sledujete vývoj kurzu koruny. Kdyby koruna oslabila víc jak o pět procent, je to průšvih. Pokud však bude posilovat, výhody se sčítají, až budete dluh splácet z korunových tržeb. Teď byla koruna dost stabilní, i díky nepatrným tržním intervencím centrální banky, která zasahovala proti poklesu. V poslední dekádní bilanci ČNB se snížily její devizové rezervy asi o 30 miliard korun. Současně však roste účetní ztráta ČNB, už se blíží 80 miliardám korun.

ČNB má v zásadě dvě možnosti, jak měnovou politiku utahovat. Vedle zvyšování úrokové míry je to péče o posílení kurzu koruny. Pokud jde o možnosti intervencí ve prospěch silnější měny, jsou pětkrát vyšší než v listopadu 2014, kdy se ČNB pustila naopak do oslabování měny a začala tvořit koruny na nákupy deviz. Začínala na devizových rezervách v přepočtu 800 miliard korun, teď jsou to 4 biliony. Sázka na intervence ve prospěch posilování koruny je tak pravděpodobnější, než že aby to ulítlo opačným směrem.

I když člověk nikdy neví. Vedle eura a dolaru se začne v mezinárodních platbách prosazovat i rubl, jak to požaduje Putin. Ještě před pár týdny by to nebyl problém, něco jsme si v zahraničním obchodě v Ruskem vydělali sami a něco bychom vyměnili s Němci, když už jsme byli parťáky pro jejich dodávky ve stejném směru. Jenže ruský trh jsme zrušili, a protože situace je nejasná (plyn nakupujeme na burze mimo režim dlouhodobých smluv), měli bychom se zajímat, kde ty rubly seženeme.

Nám mohou rubly vadit, ale když je bude muset vydat dealer na energetické burze, bude na nás, abychom ho z té měny vyprostili, jestli ten plyn opravdu chceme. Začneme proto tedy znovu nakupovat cizí devizu, což by korunu navrátilo k sestupné trajektorii. Dělej, jak dělej, když jsme v tom sami, tak v tom plaveme.

V jistém smyslu tak může být ČNB stejně užitečná jako covid a válka. Covid nás varuje před přílišnou svázaností se zahraničními dodavateli, kteří se mohou ocitnout v karanténě, třeba jako výrobci čipů v Šanghaji, a pak si s nimi můžeme nanejvýš dopisovat, samozřejmě elektronicky a s rouškou. Válka nás zase poučila o hodnotách nezávislosti a resilience zejména v energetice a potravinách. Základní věci života nemůžeme posuzovat jen podle toho, kolik to vynese. Hladoví a zmrzlí občané to vydrží jen do určitého okamžiku, než to vezmou do vlastních rukou.

Také rázné činy ČNB jsou cenné, protože nás zbavují iluzí o výhodách malé izolované měny v rukou popletené centrální banky v rozbouřeném oceánu světové ekonomiky. Je to dobrý námět pro kreslený film k popukání. Škoda, že občané ani firmy nejsou nesmrtelní jako panáčkové z obrázků.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele