Pár dní předtím, než Německo uvítá amerického prezidenta Donalda Trumpa na vrcholné schůzce skupiny G 20 v Hamburku, zveřejnila vládní CDU svůj volební program, ve kterém chybí zmínka o někdejším „přátelském“ vztahu s USA.

http://www.reuters.com/article/us-germany-election-merkel-usa-idUSKBN19O1NS

Jak připomíná zpráva agentury Reuters, ještě roku 2013 bylo „přátelství“ s Washingtonem „úhelným kamenem“ mezinárodních vztahů Německa. Po nástupu prezidenta Donalda Trumpa se však tyto vztahy rozvolnily vzhledem k zásadním rozporům v řadě politik jako je ochrana klimatu (Trump chce opustit Pařížské dohody), migrace (Trump chce zákaz vjezdu občanům řady zemí), volný obchod (Trump chce znevýhodnit dovozy) a obrana (Trump chce přenést náklady USA na spojence). To sesunulo USA v očích Německa do úrovně pouhého „partnera“, byť „nejdůležitějšího“.

Aby měl takový posun logiku, je doprovázen dalšími zásadními změnami. CDU vedená kancléřkou Angelou Merkelovou jde do zářijových voleb s návrhem zásadního posílení evropského rámce zahraniční politiky ve smyslu většího spoléhání na vlastní síly EU. Platí to i pro oblast obrany, kde jsou sice zopakovány závazky vůči spojenectví v NATO, ale znovu zaznívá i výzva k vytvoření nezávislých obranných schopností EU.

Najdeme tam podobný obrat, jaký kancléřka Merkelová použila v květnu po rozklížené schůzce skupiny G 7: „Časy, kdy jsme se mohli plně spoléhat na druhé, jsou do jisté míry minulostí. My Evropané musíme vzít svůj osud do vlastních rukou a dokázat se ubránit nezávisle, chceme-li dlouhodobě přežít.“

Výraz „dlouhodobě“ je protiváhou výrazu „do jisté míry“. V rétorice se tomu říká „pojistka“ (hedging), kterým tlumíme případnou kritiku druhé strany. Angela Merkelová se chce vyhnout kritice, že rozkližuje NATO, proto zdůrazňuje dlouhodobost úkolu i trvání aliančního závazku. Nicméně požadavky jsou větší než možnosti, proto je možné na tento závazek spoléhat jen „do jisté míry“.

V zásadě jde o reakci na striktní požadavek Donalda Trumpa, aby členské země NATO začaly alianci okamžitě poskytovat 2 procenta HDP, včetně náznaku, že dlužníci by to měli zpětně doplatit. V Německu se proti tomu ozval jako první koaliční partner SPD, ústy svého bývalého předsedy a nynějšího ministra zahraničních věcí Sigmara Gabriela.

Tento významný německý politik především položil otázku, zda evropští spojenci - s ohledem, na historickou zkušenost – si skutečně přejí, aby Německo vydávalo na zbrojení o polovinu víc než dnes. Vedle toho upozornil na to, že bezpečnost netvoří jen schopnost působit silou, ale také snaha o řešení kořenů konfliktů, kterými jsou bída, nerovnosti, válečný rozvrat a důsledky klimatických změn. Z toho pak pramení terorismus a neudržitelný proud migrantů mířících do Evropy. Do výdajů na bezpečnost proto Gabriel zahrnuje i rozvojovou pomoc postiženým zemím, aby jejich obyvatelé měli možnost zůstat doma.

Základní problém přitom tvoří Trumpova argumentace, že hlavní tíha nákladů na obranu zatím ležela na USA, a spojenci na to spoléhali, zvyklí na roli černých pasažérů. Změna by proto měla spočívat jen v tom, že budou víc platit, ale NATO zůstane pod kontrolou USA. Spojené státy nepředkládají své zahraničně politické záměry souhlasu spojenců. Největší podíl vojenských výdajů tak spolykají války, které USA rozpoutaly z vlastní iniciativy a bez vážného důvodu, nemluvě o ignorování Charty NATO, která předpokládá souhlas Rady bezpečnosti OSN.

Útok na Irák byl veden pod smyšlenou záminkou hrozby zbraněmi hromadného ničení, útok na Afghánistán vytvořil nebezpečnější situaci, než byla předtím. Další úvahy o útoku na Írán a masívní angažovanosti Sýrii se zatím nenaplnily, ale ani neskončily. Rozvrat území, nepromyšlené rozpuštění irácké armády a obrovská koncentrace „nepřátel“ v různých vězeňských zařízeních pak sloužily jako inkubátor toho, z čeho nakonec vznikl ISIS, následovaný vlnou uprchlíků.

Tohle se Němcům platit nechce, proto chtějí využít zmatenosti poměrů na americké politické scéně a odpoutat se od zámořského diktátu. Pomáhá i fakt, že Británie, obvyklý reprezent záměrů USA v Evropě, se nyní zmítá ve vlastní pasti Brexitu a nemusí být brána vážně. Nejbližší spojence Němci nacházejí v nové francouzské vládě pod vedením prezidenta Emmanuela Macrona. Tomu se věnuje zvláštní sekce volebního progranmu CDU pod mezititulkem Německo a Francie jsou motorem Evropy.

Program soustřeďuje pozornost hlavně na vývoj v eurozóně. „Společně s novou francouzskou vládou jsme připraveni rozvíjet eurozónu krok za krokem, například vytvořením jejího vlastního monetárního fondu.“ To sice zní jen jako ryze technické opatření, kterým stávající Evropský stabilizační mechanismus ESM dostal novou formu, ale ve skutečnosti jde o záměr, který se týká také vytvářrení a velikosti rozpočtu eurozóny a správy společných zdrojů. To předpokládá zvláštní parlament eurozóny, tedy další prvek vznikajícího politického útvaru.

Nakonec, co to znamená pro ČR?

Teoreticky se k nám blíží druhá vlna osvobození. Ta první byla z nadvlády Sovětského svazu, kterou však čeští snaživci rychle překlopili v nadvládu USA. Obvykle argumentují tím, že zámořský partner je lepší než dominance sousedního Německa. Výsledkem těchto amatérských úvah je, že platíme hned dvě výpalná. Jedno představují drahé peníze vynakládané na NATO, za které jsme získali právo dráždit Rusy na jejich hranicích v pobaltských republikách a podílet se na rozvratu Afghánistánu. Druhé jsou odvody stamiliard korun z větší části do Německa na dividendách a dalších efektech naší koloniální podřízenosti.

Německé uvažování ukazuje, že druhá vlna osvobození je nyní dostupná, ale musí mít také nějaký domácí zdroj. To bude potíž, z naší závislosti spousta politiků pohodlně žije. Jedni našlehávají ruskou hrozbu, protože zbrojit nelze bez nepřítele. Obvykle ti samí dbají také na oslabování evropských vazeb, ve kterých vidí nebezpečí emancipace. A druzí nás zbavují hospodářské suverenity důsledným mařením všeho, co by narušilo monopol zahraničních bank a velkého kapitálu.

K lepším šancím v Evropě potřebujeme větší podíl domácí ekonomiky z domácích zdrojů pro domácí potřebu, abychom byli schopni oslabovat závislost na subdodavatelských vztazích vůči zahraničním majitelům naší ekonomiky a lépe vyrovnávat výkyvy v zahraniční poptávce. Vedle toho však potřebujeme i euro, abychom byli součástí jádra, ve kterém se rozhoduje o budoucnosti Evropy. Tady vytvořila největší překážku devalvace koruny, která zásadně znehodnotila české mzdy a úspory oproti euru. To je ta největší strategická chyba posledních let.

Žádná ze zavedených českých politických stran nejspíš není schopná využít vznikajících strategických příležitostí. Lze to promýšlet nezávisle na nich, ale demokracie se neobejde bez voleného reprezentanta s potřebnou váhou hlasů. Nezbývá než čekat na někoho, kdo se toho ujme.

Zbyněk Fiala