Kritika iluzí o vítězství ve válce na Ukrajině už soustavně proniká i do českých médií. Třeba Mladá fronta Dnes informuje o obavách, co by mohl způsobit hrozící neúspěch ukrajinské ofenzívy. „Po týdnech trvající protiofenzivě dostávají západní politici stále „střízlivější“ hodnocení potenciálu ukrajinských sil k tomu, aby znovu dobyly pořád ještě obrovské kusy okupovaného území, informovala CNN. A to s odkazem na čtyři vysoce postavené americké a další západní představitele, kteří jsou obeznámeni s nejnovějšími zpravodajskými informacemi,“ uvádí trochu kostrbatý překlad z americké zpravodajské televizní sítě. (ZDE)

CNN je přitom spíše exportní artikl, čili je více umírněná a vyvážená, zatímco ryze domácí Fox News, která jasně straní Donaldu Trumpovi, se staví za rychlé ukončení pomoci Ukrajině. Trump má stále drtivou podporu v republikánském táboře, třeba v Arizoně, na kterou se soustředil poslední předvolební průzkum společnosti Emerson, by získal v primárkách 58 procent hlasů, zatímco druhý DeSantis jen 11 procent. Ale prezident Joe Biden má ve svém táboře ještě větší převahu, toho by v arizonských primárkách Demokratů volilo 65 procent, zatímco druhého Roberta Kennedyho mladšího jen 10 procent. V Arizoně by Trump porazil Bidena v poměru 45 – 43, ale celostátně je to Biden, kdo o fous vede.

Války nehrávají v americké domácí politice větší roli, snad s výjimkou bouří proti vietnamské válce v letech 1968 – 1970, kdy se po protestujících studentech i střílelo. Pro běžného Američana jsou války daleko a nezáleží na tom, jak dopadnou, vydělá se na nich vždycky. Náklady válečného úsilí jsou příjmy vojensko-průmyslového komplexu, které se zaplatí státním dluhem, takže se kapsy voliče moc nedotknou. A vítězné země platí za úspěch totálním zničením svého území, takže zastrašující efekt je dostatečný, ať to dopadne jakkoliv.

Teď to však dostalo novou faleš. Trump si potřebuje vyrovnat účty s „hlubokým státem“, který ho bezdůvodně pronásledoval za vymyšlené „spiknutí s Ruskem“ po celé jeho funkční období. Trumpovo vítězství ve volbách by znamenalo vymetení zbytků „Clintonova klanu“ z vládních struktur, kde tvoří opěrné body neocons. Tedy včetně ministra zahraničí Anthony Blinkena a poradce pro národní bezpečnost Jakea Sullivana, kteří jsou rozhodnými stoupenci války „až do vítězství“ a spolupracují s Bidenem už celá desetiletí. Jenže bitva „hlubokého státu“ s Trumpem stále pokračuje a možná ho k volbám vůbec nepustí.

Ale také Biden je na tom stále hůř, protože na něj se zase množí obvinění, že zneužil svého postavení viceprezidenta Obamovy vlády, kdy byl pověřen řízením vztahu USA s Ukrajinou po Majdanu. V úterý večer se pustil do Bidena na Fox News bývalý předseda republikánského klubu ve Sněmovně reprezentantů USA Newt Gingrich a prohlásil, že všechna tvrzení Bílého domu popírající ukrajinskou korupci, která proudila přes prezidentova syna jsou „lži“.

Je tak možné, že ani Joe Biden se k dalším prezidentským volbám nedostane. Padla věrohodnost prohlášení, že se synem Hunterem o jeho podnikání nikdy nemluvil. Nejprve Hunterův někdejší přítel a společník Archer sněmovnímu výboru pro dohled nad činností sněmovny dosvědčil, že Hunter často volal otci z jednání v ukrajinské plynařské Burisma nebo s čínským CEFC, a dělal to s hlasitým odposlechem, aby potvrdil hodnotu „značky“, kterou představuje jméno Biden. Dával najevo moc řešit případné problémy.

A nejen to. „Archer také řekl sněmovnímu výboru pro dohled, že většina z 3,5 milionu dolarů, které mu v únoru 2014 poslala bývalá první dáma Moskvy Jelena Baturina, jež se zúčastnila přinejmenším jedné večeře s tehdejším viceprezidentem Bidenem a jeho synem, byla nakonec převedena na firmu, kterou spoluvlastní Archer a Hunter Biden. Tam nakonec zamířila po původním přijetí subjektem, o němž Bidenovi obhájci tvrdili, že je řízen výhradně Archerem,“ píší New York Post, které spolu s Fox News jdou nejzarytěji po Bidenově krvi. (ZDE)

Je tu také utajené svědectví o roli Huntera, které vyplavalo z FBI, nebo svědectví finančních inspektorů ve sněmovním výboru, kteří si stěžovali na to, jak se je snažilo ministerstvo spravedlnosti odstínit, když šli po penězích pro Bidenovy.

Poslední rána pochází z minulého pondělí. Jak zjistily Fox News, Hunterův společník a úřadující ředitel jeho poradenské a lobbistické firmy Rosemont Seneca Partners, kterou pomáhal i zakládat, Eric Schwerin, navštívil Bílý dům a další centrální vládní pracoviště nejmíň 36krát mezi lety 2009 a 2016. Byl i v pracovně tehdejšího viceprezidenta Joe Bidena, i když není jasné, zda se setkal přímo s ním. Schwerin tou dobou vedl také rodinné finance Huntera Bidena. Zmíněné údaje o kontaktech poblíž hlavy státu a jeho pravé ruky jsou vyčteny z návštěvních knih Bílého domu a Západního křídla, které však nezahrnují případy považované za „výlučně osobní návštěvu“ prezidenta nebo viceprezidenta. (ZDE)

Připomeňme dále, že Trump byl pronásledován nejen jako údajná „ruská spojka“, ale také za pokusy dozvědět se něco o Bidenově ukrajinském angažmá od nového prezidenta Zelenského. (ZDE)

Byl za takový telefonát okamžitě udán agentem CIA, který byl infiltrován do jeho okolí, a vyústilo to v pokus o impeachement na jaře 2019. Trump si chtěl potvrdit i podezření, že také v dokumentech o „ruské spojce“ měli prsty Ukrajinci. Kdyby teď v bitvě o Bílý dům vyhrál, určitě by se s Bidenem nepáral, ale Biden má šanci dosáhnout toho, aby k něčemu takovému nikdy nedošlo, i kdyby se měl prezidentem stát někdo jiný. Připomíná to tak spíše rodovou válku jako vystřiženou ze Shakespearovy tragédie o Romeovi a Julii. Tam autor vyhubil všechny hrdiny, což může být příklad k následování.

Co by se stalo s Ukrajinou, kdyby v prezidentských volbách se utkali místo titánů Trumpa a Bidena skřítci DeSantis a RFK j.?

Na ukrajinských oficiálních webech lze najít obavu, že vyjádření republikánského kandidáta DeSantise sice nejsou jednoznačná, ale lze z nich vyčíst, že je zastáncem ukončení války, kterou zpočátku nazýval pouhým „územním sporem“. O existenční národní zájem USA tu podle něj nejde. Ale i demokratický kandidát Robert Kennedy ml. je v rozporu s oficiální politikou Bidenovy vlády a mluví o válce Washingtonu proti Rusku prostřednictvím Ukrajiny. Odmítá eskalaci.

Jenže neocons vám vlezou všude. Nestačí je hledat jen na straně Demokratů. Další taková pevnost útočného neokonservatismu je třeba v American Enterprise Institute, tradičním ideologickém centru Republikánů. Teď je v některých věcech menšinové, ale stále si zaslouží pozornost. Příspěvek Bena Lefkowitze, člena týmu pro studium zahraniční a obranné politiky, ve Foreign Policy vyjadřuje zděšení nad návrhy Číny, Saúdské Arábie nebo dokonce Africké unie na řešení ukrajinské krize, protože to by mohlo proběhnout za zády Američanů.

Poslední odstavec dlouhého textu vyjadřuje všechno. V zásadě je pro to, aby vyjednávali jen skuteční majitelé cirkusu:
„Přenechání role zprostředkovatele někomu jinému je v rozporu se zájmy USA i Ukrajiny. Zdá se, že Rusko se považuje za velmoc, stejně jako Spojené státy, a mít za prostředníka méně mocnou zemi by pravděpodobně vedlo k tomu, že by Rusko bylo méně ochotno k ústupkům. Bylo by chybou přenechat diplomatický prostor protivníkům USA, než aby si nevyhnutelní ukrajinští vítězové mohli diktovat, jak tato válka skončí. Neúspěchy dohody z Dohá začaly, když se Spojené státy rozhodly opustit Afghánistán. Nutit Kyjev k mírovým jednáním zprostředkovaným Číňany, Africkou unií nebo Saúdy, místo aby Ukrajině poskytly podporu, kterou potřebuje k porážce Ruska, znamená riziko ztráty vítězství ve válce i ztráty míru.“ (ZDE)

Jsou tam hezké předpoklady, které jsem podtrhl. Prvním je nevyhnutelné ukrajinské vítězství. Za ním se nejspíš skrývá podpora přímé americké intervence. To je ten druhý předpoklad. Nejde o většinový názor americké veřejnosti, ale podle některých zdrojů ho hlásá asi třetina populace.

Na jiném místě Lefkowitz argumentuje i druhou stranou. Jak píše, průzkum veřejného mínění z počátku února ukázal, že 97 % Ukrajinců věří v porážku Ruska, a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zdůraznil, že jakékoli urovnání musí zahrnovat „stažení ruských vojsk z celé naší nezávislé země" včetně Krymu.

Údaj o čase průzkumu, na který se autor odkazuje, potvrzuje, o jakou jde křeč. Bylo to v době, kdy se ofenzíva slavně plánovala, dnes však reálný obraz trosek ofenzívy nenabízí moc optimismu, pokud jde o totální stažení ruských vojsk.

Nejvtipnější je vědecká část příspěvku:
„Jak poznamenal politolog Roy Licklider, 85 % občanských válek končí vojenským vítězstvím, nikoliv vyjednaným politickým urovnáním. Rozsáhlé datové modelování konfliktů, které provedl Lincoln Bloomfield z Massachusettského technologického institutu, tato zjištění potvrzuje. Historik Geoffrey Blainey však tuto představu vyvrací ve své zásadní knize The Causes of War (Příčiny válek), kde dokazuje, že umírněné smlouvy, tedy vyjednané dohody o ukončení války, zvyšují pravděpodobnost budoucích válek. Dochází k závěru, že "přísná mírová smlouva s větší pravděpodobností prodlouží mír“ protože „přísná mírová smlouva byla většinou výsledkem války, která skončila rozhodujícím vítězstvím, a (…) rozhodné vítězství má tendenci podporovat trvalejší mír".

Je tu tedy především předpoklad, že tato válka, která vyčistila arzenály NATO, takže už není z čeho brát, je válkou občanskou. A měli bychom k ní přistupovat se stejnou bezstarostností, s jakou likvidujeme protivníka v počítačové hře. Modelování konfliktů, což není nic jiného, jasně ukazuje, že protivníka je potřeba nejprve na hlavu porazit, aby zalehl na dostatečnou dobu a soustředil se jen na to, že si bude lízat rány. Tak do toho.

Jak vidno, nejen nevíme, kdo do prezidentských voleb v USA nakonec půjde, natož abychom tušili, kdo by měl větší šanci na výhru, ale nedá se z toho vyčíst ani to, co to s americkou politikou udělá. Pravdu má francouzský prezident Emmanuel Macron, že Evropa by neměla být odkázána na výsledky amerických voleb.

Pokud jde o možné řešení války na Ukrajině, asi nepomůže považovat ji za lokální, dokonce snad občanský konflikt. Nezbytné bude hledat skutečně dlouhodobé mírové řešení pro celý svět. Množí se souhlas s úvahou, že klíčové je jednání mezi „majiteli cirkusu“, tedy přímé jednání USA a Ruska, a to nejen o Ukrajině. Širší rámec tohoto konfliktu dokládá i fakt, že do hledání míru se hrnou také Číňané, Saúdi nebo Africká unie. Těm však rozhodně nejde o věčný mír hřbitovů.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele