Debata o rozpočtu značně kulhá, protože problém není v tom, že chybí peníze na sociální programy, které byly voličům slíbeny. Ony ty peníze jsou, je jich dokonce obrovský přebytek, ale nepřispíváme z nich na krytí potřeb českých holátek, ale na zvyšování kvality jacht zahraničních akcionářů. Nemluvě o vyhazování peněz na zbrojení způsobem, který nezvyšuje naši bezpečnost. Jak vydávání, tak získávání peněz do státního rozpočtu přitom není věcí danou shůry, ale pochází z našeho vlastního rozhodnutí.

Můžeme matkám na rodičovské přidat, pokud pro to poslanci zvednu ruku. Bylo by z čeho brát. Ale museli bychom předtím snížit odliv prvotních důchodů z podnikatelské produkce na území pod českou jurisdikcí, čili zvednout daně, pro což také stačí máchnutí poslaneckých rukou. Představa, že Česko se tím stane pro finanční domy nevěrohodné, jak tvrdí ministryně financi Alena Schillerová, je – abych použil jejího výrazu – sama nevěrohodná. Věrohodnost se získává předvídatelnou rozhodností, nikoliv slabostí a neochotou řešit konflikty v počátcích, aby pak snadno přerůstaly přes hlavu.

Česko vyniká mimořádně bázlivým a podbízivým přístupem k zahraničním investicím a příliš snadno podléhá jednostrannému nátlaku. Je to cinknutý zápas ve volném stylu, ve kterém teče krev kvůli okamžitému zisku a nebere se ohled na reálné mezinárodní postavení země. Dlouhodobé zájmy končí na hnoji, kde pak jsou volně k dispozici mudrujícím novinářům a tvůrcům nejrůznějších strategií. Tento smutný stav lze snadno doložit pohledem do mezinárodních řebříčků, kde je Česká republika na chvostu prakticky ve všem, co má perspektivu. Vede leda tak v rozloze řepkových polí.

Nejvyšší energetická spotřeba, nejpomalejší útlum uhlí, nejmenší odbyt domácích poznatků vědy, největší rozpad lesů, nejvyšší míra eroze půdy, nejznečištěnější vzduch, nejmenší sociální prostupnost vzdělávacího systému, nejvyšší růst nájmů, nejkrutější exekuce, krátce, největší nadbíhání skupinovým zájmům, které mají stát a jeho legislativu takříkajíc v paži. Pokud něco funguje, tak je to díky obětavosti a nasazení obyčejných lidí, kteří jednají – jako třeba zdravotnický nebo školský personál – z úcty nikoliv k penězům, ale ke svému poslání.

Nejostudnější je statistika ukazující Česko jako nejvýnosnější zemi pro zahraniční investice. Není to proto, že by česká ekonomika byla tak vyspělá a produkovala tolik přidané hodnoty. V tom jsme bohužel průměrní, většinou děláme to, co umí mnozí, přidaná hodnota neoslňuje. Ale pracujeme rádi (podle extrémního ročního počtu odpracovaných hodin) a dobře (kvalita průměrného výrobku je spíše nadprůměrná). A zejména levně.