Situace připomíná film Myš, která řvala: Ukrajině by se moc hodila malá prohraná válka, která by vtáhla do hry nějaké bohaté partnery. Dala by se vyprovokovat vpádem ukrajinské armády do Donbasu. Tento vpád by samozřejmě reagoval na údajnou ruskou intervenci. Hádky, kdo si začal, by pak mohl každý řešit podle svého založení, ale byla by to dobrá záminka pro vytváření amerických základen na ukrajinském území. Proto se Američané začali chovat, jako by ten konflikt už byl denně na spadnutí.

Loni na jaře bylo riziko takového ukrajinského vpádu do vzbouřeneckých regionů Donbasu obzvlášť silné, a tak v Moskvě padlo rozhodnutí soustředit velké množství ruských ozbrojených sil v rozumné vzdálenosti od hranic, aby bylo zřejmé, o co tu jde. Když to posoudíme podle výsledku, nic se od té doby nestalo. Zdá se, že to funguje.

Podle amerického analytika George Friedmana je bojové nasazení tak velkých uskupení ruských sil logistický oříšek vyžadující zásobování obrovskými množstvími paliv, maziv a střeliva na stakilometrové vzdálenosti. Nic takového zatím vybudováno nebylo, takže je nepravděpodobné, že by se tyto jednotky chystaly skutečně pohnout. Na druhou stranu, kdyby Američané chtěli přisunout odpovídající protiváhu s tanky a další těžkou technikou, potřebovali by na to podle Friedmana asi půl roku. To by navíc nemohlo proběhnout bez reakce. Pár tisíc vojáků, kterými teď vyhrožuje americký prezident Joe Biden, má jen symbolický význam. Všechno nasvědčuje tomu, že zatím se jedná hlavně o válku slov.

Pozoruhodná je snaha Britů nějak se do toho vnutit, když se Brexitem dobrovolně vzdali vlivu na dění v EU. Jejich nynější senzační odhalení chystaného ruského puče v Kyjevě, který by dosadil prokremelskou loutku, potvrzuje, že bez nich to prostě nejde. Kdyby tedy náhodou ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj padl, jak by se dalo čekat vzhledem k jeho zoufalé vnitropolitické situaci, my zasvěcení víme své.

Britské odhalení ruských záměrů navazuje na nejlepší tradice ostrovních zpravodajských služeb, jako je nález nezabíjejícího nervového plynu na klice domku Skřípalových, zasvěcené zprávy bývalého agenta MI6 Steeleho, jak Putin prosadil volbu prezidenta Trumpa, nebo britská podpora amerických zjištění, že irácký despota Saddám Husajn hrozil zbraněmi hromadného ničení. Seriál o Jamesi Bondovi taky není špatný.

Problém vzbouřeneckého Donbasu je ve skutečnosti řešen bez účasti Američanů a Britů. Věnuje se mu vyjednávání Normanské skupiny, tedy Ruska, Ukrajiny, Francie a Německa. Tento týden poběží v podobě jednání expertů. Soustřeďuje se kolem praktických záležitostí, jako je udržování příměří nebo výměna zajatců, ale sleduje i dlouhodobější cíl, kterým je plnění Minských dohod z roku 2015. Tyto dohody vznikly z  jednání Normandské skupiny pod záštitou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a jejich součástí je určitá míra autonomie Donbasu a uspořádání regionálních voleb.

Prezident Zelenskyj však autonomii Donbasu (či jinak definovaný zvláštní statut) rozhodně odmítá. Američané by se proto mohli do jednání zapojit tím, že by své přátele v Kyjevě přesvědčili ke vstřícnějšímu přístupu. Uvedená dohoda  byla potvrzena Radou bezpečnosti OSN a nelze ji jen tak snadno ignorovat. Při pátečních jednáních ministrů zahraničních věcí USA a Ruska v Ženevě o tom byla zmínka a podle některých zpráv ministr Blinken skutečně přislíbil součinnost.

Kdyby se podařilo oddělit problém Ukrajiny od širšího problému evropské bezpečnosti, bylo by možné navázat jednáním o omezení raket středního doletu nebo o pravidlech vojenských cvičení, jak to navrhuje americká strana. Neodpovídá to sice ruským požadavkům na smluvně garantovaný odsun NATO dále od ruských hranic, ale žádná ze stran nepočítá s tím, že prosadí všechno.  

Zastavme se u zmíněného dalšího kola jednání ministrů zahraničí Spojených států a Ruska, které proběhlo minulý pátek v Ženevě. Na závěrečné tiskovce Antony Blinken sdělil, že písemná odpověď na prosincové ruské návrhy na posílení bezpečnosti a vztahy s NATO bude hotova do konce následujícího týdne. Je otázka, co v těchto odpovědích bude. Naznačil to Sergej Lavrov, když po schůzce řekl, že Spojené státy stále chtějí jednání soustřeďovat jen na Ukrajinu. „Zdálo se mi však, že na konci schůzky si uvědomily, že se potřebují zaměřit na podstatu návrhů," dodal.

https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/zpravy/na-cem-se-lavrov-a-blinken-v-zeneve-dohodli/

Podstatou ruských návrhů bylo písemné zakotvení garancí bezpečnosti, které byly před 30 lety přislíbeny ústně americkým prezidentem Georgem Bushem st. v souvislosti se sjednocením  Německa. Ten v podstatě zaručoval, že připojení NDR neznamená rozšíření působnosti NATO na východ. Ostatně, Američané by taky nepřipustili rozšiřování ruských nebo čínských základem do Střední Ameriky nebo Karibiku, jak dali najevo při Karibské krizi roku 1961.  

Z pátečního vyjádření amerického ministra zahraničí Blinkena však vyplývá, že Spojené státy chtějí Rusku předložit jen seznam svých vlastních výtek na ruskou adresu a svoje návrhy na řešení bezpečnostní krize na rusko-ukrajinské hranici.

https://foreignpolicy.com/2022/01/21/blinken-lavrov-ukraine-geneva/

Mělo by jít o návrhy projednané s evropskými spojenci. Příslušný kontakt měl proběhnout na pondělní schůzce ministrů zahraničních věcí EU, ke které se ministr Blinken neformálně připojil elektronicky. Jednání se mělo dotknout i nadcházející schůzky v Normandském formátu, tedy Ruska, Ukrajiny, Francie a Německa. A ta se zdá být v daném okamžiku klíčová.

Francie a Německo nemají zájem o válečný konflikt, ani o sankce, které by ohrožovaly zásobování energií. Ukazuje se, že sankce proti Rusku, které byly vyhlašovány od roku 2014, mají v součtu větší negativní vliv na EU než na Rusko. Uvádí to analýza agentury Bloomberg. Francie a Německo mají také mnohonásobně větší přímé zahraniční investice v Rusku než USA. U každé z obou evropských zemí je rozdíl zhruba čtyřnásobný.

Poslední německá prohlášení naznačují, že případné zastavení provozu plynovodu Nord Stream 2 si dovedou představit, ale nikoliv úplné přerušení dodávek ruského plynu, který teče jinudy. A kdyby bylo Rusko odříznuto od mezinárodního platebního systému SWIFT, nebude nástroj, jak tyto dodávky hradit.

Všechno naznačuje tomu, že vyostřená rétorika neodpovídá skutečným vztahům a že Američané ve své snaze něco vyprovokovat narazili v Evropě na realističtější posuzování situace, neboť Evropané mají víc co ztratit. Silácká prohlášení NATO nebo unijního šéfa diplomacie Josepa Borella nelze brát vážně, protože jak NATO, tak EU jako celek nemají na situaci přímý vliv.

Americký prezident Joe Biden by možná uvítal nějakou „Karibskou krizi“, že které by vzešel jako hrdina a vylepšil své slábnoucí preference. V USA přitom dominuje bezpečnostní problém doma. Mimořádnou zranitelnost americké demokracie vynáší na světlo vyšetřování událostí z loňského 6. ledna, kdy byl obsazen Kapitol nespokojenci s výsledky voleb. Podstatné je, že se to odehrálo za povzbuzování prezidenta Donalda Trumpa. A sílí podezření, že to byl normální pokus o převrat.

Trumpův štáb teď byl soudním rozhodnutím přinucen vydat archív z té doby, a tak se dozvídáme děsivé věci. Byl například vytvořen seznam náhradních volitelů prezidenta z řady států s těsným volebním výsledkem. Tito volitelé by vytlačili ty, pro které hlasovali voliči. Předpokládalo to spolupráci viceprezidenta Mika Pence, který má klíčovou roli při ověřování hlasování volitelů v Kongresu. Měl buď akceptovat ty vnucené nebo prohlásit, že neví, koho počítat a oddálit tak vyhlášení výsledku voleb prezidenta. Pence to odmítl, takže plán nebylo možné uskutečnit.

Ještě děsivěji zní, že bylo připraveno rozhodnutí o tom, že volebních uren ve státech s těsnou většinou se zmocní armáda a ujme se dalšího postupu sama, mimo ústavně určené orgány. Návrh byl připraven, ale Trump jej nepodepsal. Podobných zjištění přibývá a budou použity v pokusech o soudní vyloučení Trumpa z příštích voleb. Konflikt rozděleného národa se tak dál posiluje.

Pokud však jde o zahraniční politiku USA, ta doma  nikoho nezajímá. Snad jen s výjimkou vyhrocených mezinárodních krizí. Ale i Ukrajina je zatím podle všeho málo. Bylo to patrné z rozhovoru extrémně vlivného šéfa Bidenova štábu Rona Klaina (pracovníci Bílého domu ho přezdívají „předseda vlády“) s reportérkou New York Times. Rozsáhlý rozhovor na celou tiskovou stranu se věnoval bilancování prvního roku Bidenova prezidentství, ale o zahraniční politice tam nepadlo ani slovo.

https://www.nytimes.com/2022/01/21/opinion/ezra-klein-podcast-ron-klain.html 

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele