Mezi slovy a činy ale bývají citelné rozpory. Podcenění důležitosti nastolení poměrů plnohodnotného právního státu novou mocí je patrné od jejího nástupu po pádu totalitního režimu. Pozornost politiků se přednostně soustředila na přestavbu ekonomiky, politického systému, méně na zdravotní a sociální služby, zatímco právo a nástroje jeho vynucování byly Popelkou. Jestliže hledání nejvhodnějšího způsobu převedení státního majetku do soukromých rukou bylo provázeno tápáním, pak v oblasti výstavby a postavení orgánů vynucování práva byly rozpaky ještě zřetelnější. Jedním z jejich projevů byla koncepční neujasněnost hranic nezávislosti justice a začlenění celé soustavy nástrojů vynucování práva do soustavy státních orgánů. Vznikla paradoxní situace, kdy na jedné straně se mnozí politizující soudci a státní zástupci domáhají větší nezávislosti, na druhé straně máme v resortu spravedlnosti instituce, jejichž vrcholní představitelé jsou téměř neodvolatelní, nepodléhají prakticky žádné kontrole a ve výkonu běžných činností je řídí v nejlepším případě (tj. pokud existuje) pouze bůh.

Ctění nezávislosti soudů se pro politiky stalo nepřekročitelným axiomem, jehož bývalí prezidenti Václav Havel a Václav Klaus úzkostlivě dbali. Posledně jmenovanému se pak dostalo od justice tvrdého poučení o tom, kdo je v zemi pánem, když Ústavní soud retroaktivním nálezem, aniž by vyčkal výsledku zahájeného správního řízení, zrušil jeho zákonné rozhodnutí o odvolání Ivy Brožové z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR a dále pak i jmenování Jaroslava Bureše jeho místopředsedou.Iva Brožová je od té doby nedotknutelnou osobou, podléhající přímo bohu, zatímco Václav Klaus soustavně upozorňuje na ohrožení demokracie sílícími snahami o nastolení soudcokracie. V Centru pro ekonomiku a politiku vydal sborník „Soudcokracie v ČR –fikce nebo realita?“,ale jinak kromě opakovaného zveřejňování akademického varování před rozpínavostí  „soudcokratů“ nic nepodnikl. Ostatně k zásahům do justiční politiky státu neměl ani pravomoc.

Znepokojení projevil i po odchodu z funkce, kdy na monstrózní červnový zásah policie a státních zástupců proti politickým a podnikatelským špičkám reagoval položením otázky, zda demokracie resignovala na kontrolu represivní moci. Hledání odpovědi zasvětil „2. Rozmluvy na Hanspaulce“, konané v prostorách Institutu Václava Klause dne 25. července 2013.

Vztah Miloše Zemana k orgánům vynucování práva byl vždy více aktivistický. V r.1998 přivedl sociální demokraty k volebnímu vítězství s podvodným volebním heslem „akce čisté ruce“, jímž projevil příklon k představě, že je možné orgány činné v trestním řízení ne-li politicky vést, tedy aspoň motivovat a použít je dosažení politických cílů. Tehdejší nejvyšší státní zástupce Vít Veselý nechtěl mít s tímto přístupem k trestnímu řízení nic společného a na jeho místo nastoupila ochotná exprokurátorka Marie Benešová, kterou si Miloš Zeman velice cenil. Z „akce čisté ruce“ nakonec zůstala jen splasklá bublina. Ani v jiných ohledech tehdejší předseda vlády nejevil větší porozumění pro problematiku resortu spravedlnosti.

Jeho projevy z doby prezidentské volební kampaně a z prvních měsíců po zvolení působí dojmem, že během pobytu na Vysočině o těchto věcech příliš nehloubal. Je zřejmé, že si nevšiml, že se stal hlavou státu s mimořádně vysokým počtem uvězněných občanů, vysokou recidivou a opakovaným odhalováním případů uvěznění nevinných lidí, násobeným mnohem častějším nadužíváním vazby.