Hlas zdravého rozumu v této situaci zazněl z dopisu, který s datem 30. května 2017 poslala panu prezidentovi bývalá ministryně spravedlnosti, místopředsedkyně Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny Helena Válková. Výše zmíněné starosti novinářské obce zcela pominula, zřejmě proto, že zabývat se něčím, co se již stalo, nemá praktický význam. Zajímá ji budoucí vývoj prezidentova vztahu k institutu milosti.

Je v tom důsledná: připomíná mu, že při loučení při odchodu z funkce jako své „poslední slovo“ vyslovila přání, aby pan prezident více využíval své ústavní pravomoci a uděloval více milostí. Jako kvalifikovaná penoložka připomíná, že pokračování věznění po naplnění účelu trestu dosažením určitého bodu ve vývoji odsouzeného, po němž již není nebezpečný pro společnost, je nadbytečné.  S udělením milosti Jiřímu Kajínkovi je srozuměna, i když jeho vinu nezpochybňuje: doživotní trest přesto považuje za nepřiměřený. Dodávám vlastní úvahu: věznění lidí, kteří dosáhli stavu, uvažovaného paní exministryní, je již pouze bezúčelným týráním.

Helena Válková připomíná Miloši Zemanovi, že vedle Jiřího Kajínka jsou ve vězeních další odsouzení, kteří žijí za mřížemi neúnosně dlouho, nemají naději na návrat na svobodu dříve než po plném odpykání trestu, ale prodlužování jejich  věznění nemá z hlediska jejich nápravy žádný význam.

Je to patrně akademický konzervativismus, co  jí zabránilo uvést jako důvod pro častější udělování milosti jistotu, že v našich věznicích je určitý počet odsouzených, kteří jsou obětí justičních přehmatů. Pro profesionálku  spjatou s justicí je obtížné upozorňovat na tuto neblahou skutečnost. Kdyby paní exministryně chtěla uplatnit tento argument, mohl bych jí dodat konkrétní jména nespravedlivě odsouzených, v jejichž případech se až po odpykání  části nebo celého trestu ukázalo, že byli odsouzeni neprávem. Včas uplatněná milost prezidenta republiky mohla zkrátit jejich utrpení.