Vzhledem k tomu, že mezi obžalovanými je jedna z nejmocnějších žen České republiky, předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ) Alena Vitásková, předjímal jsem velmi silný zájem médií. Po prvních třech dnech hlavního líčení u Krajského soudu v Brně musím konstatovat, že tento předpoklad se nenaplnil. Zájem byl, nikoli však přehnaný. Aleně Vitáskové a jejímu doprovodu se dokonce v pondělí podařilo proklouznout do soudní budovy kolem čekajících kameramanů a fotografů nepozorovaně. Úlevu od obtěžování  ustavičným slíděním novinářů a protivným cvakáním fotoaparátů a vrčení kamer možná přineslo soustředění mediální pozornosti na ukončení pracovního soužití ministryně spravedlnosti Heleny Válkové s Hanou Marvanovou, dnes již bývalou 1. náměstkyní, které brněnskou kauzu zastínilo. 

Způsobu vedení hlavního líčení není téměř co vyčíst. Předseda senátu Aleš Novotný promyšleným rozvrhem výslechů ušetřil obžalovaným čas, po který se museli zdržovat v soudní budově: nevyslechnutí nemuseli strávit celé hodiny čekáním na pořadí. Současně dosáhl dokonalého využití jednacího času. Poněkud tím zmírnil nepříjemné účinky dodatečného připojení kauzy Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové k hlavnímu pelotonu.  Jednání řídí klidně, leč pevnou rukou. Převážně ponořen do sebe soustředěně naslouchá a klade věcné otázky, jimiž se snaží odstranit všechna prázdná místa v obrazu žalovaného jednání. Oční kontakt s obžalovaným navazuje spíše výjimečně.

Vůči obžalovaným je zdvořilý, převážně trpělivý, ale bez přechodu dokáže přejít do mírného sarkasmu. Občas obžalovaným důrazně připomíná, že se dostali před soud a hrozí jim vězení. Netuším, zda je tím potěší. Vysoce oceňuji, že zastavil žalobce v rozletu, když se otázkami dostal mimo půdorys obžaloby: je to neklamný signál nestrannosti. Z nevzrušeného tónu vybočil jen jednou, a to při výslechu obžalované Michaely Schneidrové. Když mladá temperamentní žena, vystresovaná napětím z dlouhého výslechu, vzpomínkou na vodění v „medvědech“ a vidinou možného odsouzení začala odpovídat na jeho otázku dříve, než dozněla její poslední slabika, a své zaujetí zdůraznila prudkým gestem obou rukou, soudce se na ni obořil nepříjemným kázáním, zakončeným pohrůžkou trestním oznámením pro pohrdání soudem v případě opakovaného přerušování jeho řeči. Možná jej popudila houževnatost kladeného odporu, v němž obžalovaná obratně využívala svých odborných znalostí. V tomto směru ale pan soudce nereagoval na všechny svědky stejně.

Ani drobná výchylka z gentlemanského chování nezastírá základní dojem z přístupu  předsedy senátu k vedení procesu: nepochybně usiluje nestranně, bez předpojatosti, o získání objektivního obrazu žalovaných skutečností.

Přísedící pozorně naslouchají výpovědím, ale otázky nekladou. Nepříliš výrazný je také žalobce Radim Melzík. Neklade otázky často, zato věcně, výjimečně až jakoby v zájmu upevnění argumentace obhajoby. Kdyby se opakovaně neodvolával na nezákonně získané důkazy ze soukromého mailboxu Aleny Vitáskové a nelpěl na  utkvělé představě o jakémsi vztahu obžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové k miliardáři Zdenkovi Zemkovi st., neměl bych k jeho jednání výhrady: hraje prostě standardním způsobem svou roli ve špatně napsané hře. Nedivím se, že lpí na nezákonně získaných důkazech a na domněnce o spojení výše zmíněných obžalovaných dam se Zdenkem Zemkem st.: bez nich by se mu jejich obvinění sesypalo jako hromádka karet, protože nic jiného, co by je usvědčovalo ze zločinného úmyslu, proti nim nemá.