V článku „ Jak se dělá monstrproces“, původně vyžádaném, ale nevydaném Lidovými novinami jsem se pokusil shrnout základní poznatky, nutné pro orientaci v něm. Navázal jsem pak dalšími články, jež jsou dosažitelné na internetových stránkách spolku Šalamoun a leckde jinde, v nichž jsem komentoval vývoj kauzy na základě poznatků, získaných v soudní síni.

Po dlouhé přestávce (poslední jednání hlavního líčení se konalo 24. září 2014) většina účastníků „monstrprocesu“ se 19.ledna 2015 opět sešla v soudní síni. Dvě obžalované se z účasti omluvily s tím, že souhlasí s jednáním v jejich nepřítomnosti, jsouce ovšem zastoupeny obhájci. Rozruch vyvolal jeden z klíčových obžalovaných, který se omluvil z účasti s odkazem na vážné zdravotní potíže s nejistým vývojem. Nesouhlasil však s tím, aby soud jednal v jeho nepřítomnosti.

Obhájci navrhli odročení s tím, že asi během měsíce by upřesnili odhad trvání nepřítomnosti pana obžalovaného. Vzhledem k závažnosti jeho zdravotních potíží soud nemohl žádost o omluvení nepřítomnosti odmítnout. Naproti tomu by vyhovění požadavku obhájců prakticky znamenalo odročení na neurčito. Soud se vyhnul zrušení zahájeného jednání vyloučením věci nemocného do samostatného řízení. Tím se „monstrproces“ rozštěpil na dvě větve. Soud vyřešil problém pro tuto chvíli, ale zvětšil jeho pracnost a průtahům patrně nezabrání. Až se pan obžalovaný vrátí na lavici obžalovaných, soud s ním bude muset projednat znova důkazy, provedené v jeho nepřítomnosti, a dát mu možnost se k nim vyjádřit. Pak pravděpodobně obě větve opět sloučí. Teprve pak dojde na závěrečné řeči a vynesení rozsudku. Postavení pana obžalovaného v procesu je tak významné, že si jako laik nedovedu představit, že by soud mohl případ uzavřít bez rozhodnutí o jeho vině.

Obžalovaných Michaely Schneidrové a Aleny Vitáskové se domnělé trestné jednání nepřítomného obžalovaného týká jen nepřímo a vzdáleně. Protahování procesu kvůli překážkám, jež nezavinily, na ně ale bezprostředně dopadá jak prodlužováním stavu  psychické zátěže, tak zvýšením nákladů na obhajobu. Možná časem dosáhnou finančního odškodnění, ale psychická újma je nevratná. Na této situaci se opět ukazuje, že sloučení dvou samostatných kauz do jedné je sice výhodné  z hlediska úspory námahy žalobce a částečně i soudu, avšak zničující pro obžalované. Těm ale nezbývá, než bezohledné zacházení strpět. Obžalovaní jsou přece v očích orgánů činných v trestním řízení pasivním předmětem, s kterým lze nakládat libovolně.

Po vyřešení procesních problémů se soud pustil do vlastní práce. Na celé čtyři dny bylo naplánováno seznamování s listinnými důkazy. Obhájci jich vložili do spisu spoustu a trvali na provedení jejich velké části. Potrestali tím žalobce, jenž strávil celé tři půldny hlasitým čtením. Bylo to pro něj jistě nepříjemné a únavné. Ulevilo mu až promítání fotografií předmětných fotovoltaických elektráren, pořízených v rámci přezkumu žádosti o vydání licencí, dokumentujících hlavně nalezené závady. Pak ale obhájci část požadavků na čtení listin vzali zpět. V nepředvídané situaci soud nedokázal zajistit    na zbytek plánovaného času náhradní program a opět jednání odročil, a to až na 31.3.- 2.4.2015. Z maxima možného času pro jednání soud využil jen polovinu.

Konec procesu tak zůstává stále v nedohlednu. Obhájci navrhli další důkazy, jejichž provedení možná vyplní celý čas příštího plánovaného  jednání. Není proto jisté, zda již dojde na závěrečné řeči a na vyhlášení rozsudku.

Soustředění velkého objemu listinných důkazů do vícedenního bloku jednání hrozilo nudou, ale nakonec to nuda nebyla. Jednak provedené důkazy dokreslují složitost důkazní situace  a zejména vyjádření obžalovaných k nim byla zajímavá a vnášela do problematiky více světla. Fotografie dokumentovaly obtížné klimatické podmínky v době dokončovacích prací a viditelné stopy po zásazích vandalů: přesekané kabely či vypáčené dveře skříní různých zařízení a vykradení jejich vnitřků. Kupodivu se nepromítaly družicové fotografie, z nichž je patrné, že elektrárny v době udělení licence skutečně existovaly a počet demontovaných solárních panelů byl relativně bezvýznamný.

Žalobce kroutil hlavou nad tím, že obhájci trvali na čtení faktur a předávacích protokolů z r.2011, které jsou dle jeho názoru usvědčujícími důkazy. Obžalovaní naproti tomu poukazovali na obtížnost klimatických podmínek  v době dokončovacích prací, na nevýznamný rozsah nedodělků, na dopady vandalismu na stav zařízení a na formální důvody vystavení některých listin se zpožděním za skutečným ukončením prací.

Je stále zřejmější, že v závěru řízení se povede spor hlavně o to, zda fotovoltaická elektrárna je způsobilá k vydání licence pouze tehdy, pokud na zařízeních nechybí ani šroubek, zda je vůbec takový stav dosažitelný, či zda zjevná provozuschopnost, připojení na síť odběratele, nepatrný rozsah nedodělků a doporučující stanoviska převážné většiny účastníků závěrečné kontroly stavu elektrárny jsou pro udělení licence dostačující. Obhajoba bude jistě poukazovat na smířlivý pohled téhož žalobce v případě jiné fotovoltaické elektrárny, která ovšem  v majetku  polostátní společnosti ČEZ. Konečně se bude mluvit o subjektivní stránce domnělých trestných činů, které se zatím nevěnovala téměř žádná pozornost. Obhájci možná budou hovořit o škodách, které by neudělením licence vznikly investorovi a jeho zaměstnancům a možnosti úspěšné arbitráže proti státu. Soukromě jsem zvědav, komu žalobce „přišije“ vyhotovení a předložení padělané revizní zprávy z 27.prosince 2010, jediného činu, o jehož nezákonnosti nemohou být pochyby.