Čtenáři mají uvěřit, že Novotní nechali Pavla Buráně unést do  své vily a tam jej pod hrozbou násilí měli přimět k podpisu jakýchsi listin, čímž mu mohla vzniknout majetková újma. Křivdy na Pavlu Buráňovi se dále  měly dopustit olomoucké justiční orgány, které ve všem slepě vyhovovaly obhajobě Novotných.

Článek z 13. září  vyšel po poměrně dlouhé přestávce. Proti těm dřívějším nepřináší prakticky nic nového: stejné lži a polopravdy. Nevím, co si  o od jeho vydání Pavel Buráň slibuje: jím vyvolané dlouholeté trestní stíhání Novotných bylo pravomocně uzavřeno zprošťujícím rozsudkem a všechny pokusy o jeho zvrácení mimořádnými opravnými prostředky byly marné. Prakticky nemá šanci tento stav zvrátit.

Čtenář se v článku setká se spoustou tvrzení, jejichž pravdivost nemůže ověřit, protože nemá k disposici trestní spis. Jsem si jist, že jej nemá a nezná ani autor článku, ale přesto píše a ostouzí. Pecunia non olet.

Vyvolat trestní stíhání nevinných lidí je samo o sobě hrůzný čin. Trápení Novotných na popud Pavla Buráně trvalo od října r.2014 do konce roku 2022. Několikaleté navazující ostouzení zproštěných obviněných pomluvami  hrůznost kauzy zvyšuje. Proto mě Buráňovy mediální aktivity popouzejí. Sledoval jsem proces přímo v soudní síni od podzimu 2017 až do prosince 2022 a na rozdíl od Buráněm najatých novinářů mám k disposici a důkladně jsem prostudoval spis z přípravného řízení, takže si mohu dovolit tvrdit, že pomlouváním se Novotným děje křivda. Také ostouzení Šlapákova senátu Vrchního soudu v Olomouci je neopodstatněné.

Proto obvykle na články o „únosu bez únosce“ odpovídám a oceňuji, že Parlamentní listy mé odpovědi uveřejňují, byť jsou pro jejich redaktory nepříznivé. Přiznám se ale, že už mě tyto přestřelky nudí: je to pořád o tom samém a nikam to nevede.