Zastávám názor, že lidé, kteří zakládali své kariéry před Listopadem 1989 s rudou knížkou v ruce, by neměli mít přístup k vysokým funkcím ve veřejné správě. Pokud jej mají, je to nespravedlivé vůči nekomunistické většině národa, neboť nekomunisté byli z přístupu k nim vyloučeni kádrovou politikou KSČ. Dokonce si myslím, že slušní lidé se špatnou předlistopadovou minulostí by se neměli o vysoké funkce ve veřejné správě ucházet.

Vývoj šel ale jinou cestou a takto vyhraněné stanovisko se do praktického života neprosadilo. U někoho minulost vadí, u jiného nikoli. Ti, u nichž vadí, mají právo cítit se diskriminováni, neboť společnost je krátí v jejich právu na rovnost občanů.

To vše se odrazilo ve věci soudce Roberta Fremra. Ryba smrdí od hlavy. Má-li poskvrněnou předlistopadovou minulost hlava státu, její předhazování uchazeči o funkci soudce Ústavního soudu lze považovat za šikanu. Ostatně právě obsazování Ústavního soudu je důkazem, že minulost u někoho vadí, u jiného ne. Příkladem může být prof. Jaroslav Fenyk, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, od srpna 2013 do května letošního roku místopředseda Ústavního soudu, nepochybně vynikající znalec trestního práva. Dodávám, že jsem kvitoval s povděkem, že mu prezident republiky neprodloužil mandát.

Nicméně výtky vůči Robertu Fremrovi se vztahovaly i k jeho výkonu profesionála v kauze „Olšany“. Kritici jeho jednání vesměs popisovali tak, jako by přímo navazovalo na zločinný způsob vyšetřování, vykonávaného StB. Nikde nepadla zmínka o roli žalobce. Mezi StB a soudcem stál prokurátor, který důkazy, dodané StB, filtroval a určitě mu je obžalobou naservíroval tak, aby nebylo pochybností o zákonnosti jejich získání. Obecně platí, že soudce „vaří“ ze surovin, které mu dodá žalobce. Zakryje-li žalobce nezákonnost dokazování, je pro soudce velmi obtížné dobrat se pravdy a může jej to svést k nesprávnému rozhodnutí. Lze to dokázat i na některých procesech polistopadových.

Netroufám si posuzovat z tohoto hlediska úroveň výkonu funkce Roberta Fremra ve zmíněné kauze. Připadá mi ale nepatřičné křižovat soudce kvůli jednomu procesu, protože určitý podíl vadných rozhodnutí může být výsledkem přirozené lidské omylnosti, proti které se nikdo nemůže pojistit. Ostatně tento soudce si během celé své kariéry vybudoval pověst skvělého odborníka a slušného člověka.

Nemám osobní vztah k soudci Robertu Fremrovi. Na základě výše uvedených úvah si ale jako laik dovoluji tvrdit, že středečním jednáním utrpěla důstojnost Senátu a někteří jeho účastníci se ztrapnili. Ostatně dokladem o jejich trapnosti byl výsledek hlasování. Hlučné šikanování soudce Roberta Fremra bylo neúčelným mařením času, placeného daňovými poplatníky.

Bez souvislosti s "kauzou Fremr" se pozastavím u vystoupení z téhož dne senátorky Daniely Kovářové, jež odložila tradiční roli sebestředné rozverné blondýny a vystupuje jako všetečná a urputná stařenka (v mém slovníku slovo „stařenka“ nemá hanlivý význam), tvrdošíjně se držící obhajoby dobrých mravů a konzervativních hodnot způsobu života společnosti. Oceňuji, že „válčí proti všem“ za uznání manželství za právní uspořádání vztahu muže a ženy. Význam jejího snažení je dán tím, že oslabení postavení rodiny jako základu státu se promítá do řady nešvarů, jež tíží naši společnost. Podpora prestiže tradiční rodiny jako institutu ochrany rodičovství je na místě.

Nepřekvapuje, že paní senátorka chtěla vědět, jak se uchazeč Robert Fremr postaví k problému legislativního uznání manželství jako svazku muže a ženy. Uchazeč o zvolení soudcem Ústavního soudcu se dle mého laického názoru z odpovědi na její otázku vykroutil způsobem, který považuji za nepatřičný. Vysvětlil, že odpovědí na otázku by se možná vyloučil z budoucího rozhodování ve věcech, o nichž by měl jako soudce rozhodovat. Uvažoval, jako by již byl soudcem, ačkoli byl teprve uchazečem. A paní senátorka jistě měla právo znát jeho názor ve věci, která je pro ni klíčová, aby se mohla odpovědně rozhodnout, jak má hlasovat.

Tázala se jej také na názor na požadavek ústavně zakotveného práva na placení hotovostí. Toto mě tolik nevzrušuje, protože dávám přednost placení kartou.

Pokud jsem něco nepřeslechl, paní senátorka v úvodu vystoupení přešla mlčením přítomnost hlavy státu. Přesto se nakonec na prezidenta obrátila s otázkou, kdy senátu nabídne konzervativní uchazeče. Odpověděl jí, že neví, čím se vyznačuje konzervativní osobnost. Musím se přiznat, že jsem během působení justičního potížisty poznal celou řadu soudců, ale nedokáži posoudit, kdo z nich je progresivista a kdo konzervativec. Paní senátorka bude jistě mít příležitost dodat příslušnou definici.

Přes uvedené výhrady se mi chování senátorky Daniely Kovářové jako senátní potížistky celkově líbí.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.