Smysl svého života nevidí v hledání spravedlnosti, ale v plnění věznic. Připomínám to, protože následujícím textem se nevyjadřuji k opodstatněnosti obvinění, jimž čelí vazebně stíhaní muži, jejichž případy se zde budu zabývat. V souladu s presumpcí neviny k nim přistupuji jako k nevinným, byť média je očerňují při každé příležitosti. Neznám kauzu Pavla Šrytra, bývalého vojáka a pozdějšího policisty z útvaru URNA. Naopak případ Shahrama Zadeha sleduji déle než rok a za tu dobu jsem v soudní síni neslyšel nic, co by podporovalo tvrzení žalobce o jeho vůdčím postavení v síti daňových podvodníků.

Oba muže spojuje okolnost, že jsou ve vazbě a snaží se z ní dostat.  A ani jeden z nich nebyl dosud odsouzen, takže uplatnění presumpce neviny je u obou na místě. Ale srovnání vývoje jejich vazebních řízení mě vede k přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení jim neměří podle stejného metru.

Přičiněním žalobce dostal Pavla Šrytra před soud elitní policejní tým Tempus, který se domnívá, že jej lze usvědčit z účasti na vraždě bosse podsvětí Antonína Běly, spáchané v dubnu r. 1996. Média jej kreslí jako brutálního vraha. Naproti tomu Shahrama Zadeha obžaloval státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Aleš Sosík na základě podezření, že řídil síť pachatelů, kteří v obchodech s pohonnými hmotami během třinácti měsíců připravili daňovými podvody stát o 2,5 miliardy korun českých. Novináři a někteří  politici k němu přistupují jako k jedinému původci škody, potažmo jedinému příjemci výnosu z trestné činnosti, což ale ani z obžaloby nevyplývá. Soudní řízení s patnácti obžalovanými a desítkami svědků probíhá slimáčím tempem u Krajského soudu v Brně před senátem předsedy Aleše Novotného, advokáty podezíraného ze sklonu k ukládání drakonických trestů. V této souvislosti Shahram Zadeh strávil dvacet dva měsíce ve vazbě a na svobodu se dostal v únoru 2016 po složení rekordní kauce 150 milionů korun českých. Cítí se nevinný a neoprávněně postižený dlouhou vazbou, což dává zřetelně najevo vystupováním při hlavním líčení a přidruženými mimosoudními úkony obhajoby.

Některé jeho výroky jsou nepříjemné pro žalobce Aleše Sosíka, jemuž opakovaně vyčítá, že původního hlavního podezřelého Petra Pfeifera přetvořil na „spolupracujícího pachatele“ (institut, který trestní řád nezná, neplést se „spolupracujícím obviněným“), potažmo korunního svědka obžaloby a odstranil ze spisu stopy po jeho vyšetřování. Mimo to opakovaně zveřejnil při hlavním líčení v soudní síni informaci, že během vyšetřování, které pan žalobce dozoroval, vzrostla škoda o 2,25 miliardy korun českých.   Na použití Petra Pfeifera jako korunního svědka mu zvláště vadí, že jde o člověka, který mu dluží přibližně 6 milionů korun českých.  

Podle mého laického pohledu trestný čin proti životu je záležitost podstatně závažnější než jakkoli rozsáhlá ekonomická trestná činnost. Pokud pak již dojde k rozdílům v zacházení s obviněnými, měly by odpovídat této úvaze. V našich případech se ale justice ve vazebním řízení chová podstatně laskavěji k domnělému vrahovi než k údajnému pachateli daňových podvodů.

Krajský soud v Praze ukázal vlídnou tvář Pavlu Šrytrovi, když rozhodl o jeho propuštění z vazby pouze na základě jeho příslibu, že neuprchne, odevzdání pasu a nastolení  dohledu probačního úředníka, samozřejmě bez sebemenší kauce. Vrchní soud v Praze k stížnosti žalobce Tomáše Milce rozhodnutí o propuštění z vazby sice zrušil, ale pro mé  úvahy to není důležité.

S Shahramem Zadehem nakládají orgány činné v trestním řízení podstatně hůře, přímo surově. Z vazby se dostal až po dvaceti dvou měsících po složení rekordní kauce 150 milionů korun českých. Bezprostředně po propuštění jej ale přímo na dvoře věznice zadržela policie, vyslaná státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně Jiřím Kadlecem, který se pokusil dostat pana obžalovaného do časově neomezené předběžné vazby. Tentokrát ale Krajský soud v Brně jeho nemravné úsilí nepodpořil. Návrh na uvalení vazby odmítl s odůvodněním, že pro vyhovění nejsou naplněny hmotněprávní podmínky a mimo to složená kauce pokrývá i riziko útěku v dalším řízení. Dodejme, že státní zástupce Jiří Kadlec od počátku věděl, že jeho záměr je z právního pohledu nepodložený, přesto se rozhodl Shahrama Zadeha a jeho blízké potýrat svým pokusem. Jako laik soudím, že se dopustil zneužití pravomoci úřední osoby s nárokem na postavení před trestní senát. Ale nedostalo se mu ani kárného řízení, protože podle kárného žalobce pouze uplatnil nesprávný právní názor a za ten nemůže být trestán, i když sám žalobce se s jeho názorem neztotožňuje. Připadá snad čtenáři taková úvaha kárného žalobce absurdní ?

Neúspěch neodradil účelové uskupení žalobců a soudců. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Michal Galát přiznal Shahramu Zadehovi nadpřirozené schopnosti. Obvinil jej, že z vazby zorganizoval zločinné uskupení, které mělo ovlivnit v jeho prospěch průběh výše zmíněné daňové kauzy a kriminalizovat vyšetřující policisty. Jistě při tom věděl, že těžiště údajného zločinného působení uskupení je v jednání osob s kriminální minulostí, spolupracujících s policií ke škodě Shahrama Zadeha. Předvedl pana obviněného a několik dalších osob dne 4.prosince 2016 před „nedělního“ soudce Městského soudu v Brně Aleše Dufka, který celou skupinu poslal do vazby. Na Shahrama Zadeha jako na jediného uvalil vazbu ze všech tří zákonných důvodů: útěkovou bez ohledu na složenou rekordní kauci, koluzní (budiž, zamezuje ovlivňování svědků) a předstižnou, která měla panu obviněnému zabránit v pokračování v „hrátkách“ se spolupracovníky policie.

Ze všech obviněných se proti uvalení vazby bránil stížností pouze Shahram Zadeh, ostatní buď stížnost nepodali nebo ji stáhli. Advokát, který podle policie v době Zadehova pobytu ve vazbě sloužil jako spojka mezi ním a ostatními členy zločinného uskupení, učinil doznání a požádal o přiznání statusu spolupracujícího obviněného. Krajský soud v Brně jako soud stížnostní rozhodnutí Městského soudu v Brně potvrdil. Nevadilo mu, že vzhledem ke složení rekordní kauce a v rozporu s jejím dřívějším uznáním Krajským soudem v Brně za pojistku proti útěku i v jiném řízení, soud 1.stupně uvalil na Shahrama Zadeha také vazbu útěkovou.

Městský soud v Brně pak 11.dubna 2017 v novém vazebním řízení rozhodl o propuštění Shahrama Zadeha z vazby, při čemž mu uložil různá omezení. Pan obviněný ale dosud věznici neopustil,  neboť žalobce i on sám podali  proti usnesení stížnosti. Stížnostní řízení dosud neproběhlo.

Státní zástupce Michal Galát se v tomto řízení usilovně snažil ztrpčit osud Shahrama Zadeha. Nespěchal s ničím, co by mu mohlo prospět a vyvolal průtahy tam, kde ho to poškozovalo. Nejvážnější je překročení zákonné lhůty trvání vazby koluzní, která dle zákona měla skončit již 3. března 2017. Zrušil ji ale až Městský soud v Brně usnesením z 11.dubna 2017. Byl to hluboký zásah do soukromí manželů Zadehových, který má až povahu psychického týrání těhotné manželky pana obviněného: po celou dobu si nesměli telefonovat a při návštěvách je svou přítomností obtěžovala policistka, která nejen naslouchala, ale občas se jim i vměšovala do hovoru. Okřídlený  výrok Davida Ratha o vazbě jako tortuře se nevztahuje pouze na vazebně stíhané, ale i na jejich blízké, někdy tvrději než na samotné obviněné.

Státní  zástupce Michal Galát byl v záškodnickém jednání důsledný. Nedostavil se k vyhlášení usnesení o propuštění Shahrama Zadeha na svobodu a veřejně pak za ně kritizoval soudce, neboť prý nemohl pochopit důvody jeho rozhodnutí: kdyby splnil služební povinnost a zúčastnil se veřejného zasedání, znal by je. Je ovšem otázka, zda by je také pochopil, nebo dokonce uznal. V každém případě se takto postaral o několik dní až týdnů prodloužení vazby, které nastane, i kdyby stížnostní soud jeho stížnosti nevyhověl.

Jako laik si myslím, že Michal Galát se v průběhu tohoto vazebního řízení dopustil několika hrubých porušení služebních povinností. Není ale pravděpodobné, že by se za to dočkal trestu, protože jeho nadřízení určitě jeho jednání nějak ospravedlní.