Bývalý dlouholetý vedoucí tohoto paúřadu Ivo Ištvan panu ministrovi vyčítá, že během svého prvního mandátu v letech 2012-2013 žádné námitky neměl a otočil až po protivládním puči z 13.června 2013. To je sice pravda, ale tehdy byl ještě Pavel Blažek nositelem návrhu na zrušení pozůstatků zemského uspořádání státu rozdělením jeho území mezi dvě vrchní státní zastupitelství. Vydáním nového zákona o státním zastupitelství mělo dojít k scelení území zrušením vrchních státních zastupitelství. Ministr nakonec návrh zákona ze Sněmovny stáhl, protože nebyla naděje, že by jej poslanci schválili.

Mimochodem: ministr Pavel Blažek svou zprávou podal důkaz o tom, že poměry v trestním řízení nejsou stejné na celém území státu. Rozdílnost výkonu trestního práva v obvodech působnosti dvou vrchních státních zastupitelství byla jedním z motivů záměru Pavla Zemana, Lenky Bradáčové & dalších na jejich zrušení.

Před Pavlem Blažkem nikdo nevytáhl na světlo boží fakta o povaze činnosti olomouckých žalobců v takové nahotě, ač vůbec nejde o skutečnosti dříve neznámé. Olomoucké vrchní státní zastupitelství se od pražského liší mimo jiné tím, že hrstka jeho příslušníků je rozptýlena po Moravě ve třech skupinách, což podstatně ztěžuje jeho řízení z centra a vede k plýtvání prostředky. Závadnosti stavu si byla vědoma vrchní státní zástupkyně Milena Hojovcová, která vystřídala v úřadě Ivo Ištvana po jeho odvolání ministrem Jiřím Pospíšilem. Shodla se s ministryní Danielou Kovářovou v názoru, že je nezbytné hrstku žalobců stáhnout do jednoho sídla. Ale rozumný záměr zmařil tehdejší předseda vlády Jan Fischer, který sice problematice státního zastupitelství nerozuměl a nebyl oprávněn vstupovat do pravomoci ministra spravedlnosti, ale postavil se proti rozhodnutí ministryně takovým způsobem, že jsme tehdy měli obavy, že jí v případě neposlušnosti napohlavkuje. Protože každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, Milena Hojovcová si po návratu Ivo Ištvana vysloužila za prosazování rozumného opatření špatné nakládání ze strany nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, vyhovujícího přání ministra Jiřího Pospíšila.

Pavel Blažek má v kritice činnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci většinou pravdu. Ale současně předložil veřejnosti důkaz, že se ministři spravedlnosti, nejvyšší státní zástupci, vlády a vedení politických stran dlouhá léta o zhůvěřilostech paúřadu příležitostně dovídali, ale bylo jim to jedno a nechávali věcem volný průchod ke škodě občanů tohoto státu. Sám nebyl výjimkou.

Není bez zajímavosti, že někteří z olomouckých žalobců patří k nositelům ideologie boje za nezávislost státního zastupitelství a státních zástupců zvlášť. V daném případě je zřejmé, že jí mají více než je zdrávo a občas ji s chutí zneužívají.

Je zbytečné připomínat, že na ministerstvu leží tuny stížností různých občanských aktivistů (nejen mých, i když mě ministerští úředníci mají ocejchovaného jako kverulanta) na jednání olomouckých žalobců, všech vyřízených jako bezdůvodných. V očích ministerských úředníků je jejich hlavním úkolem zastírání pochybení státních zástupců a soudců a ministři jim to většinou trpí, protože jim to vyhovuje. Věci by nemusely dojít do stavu, popisovaného Pavlem Blažkem, kdyby ministři spravedlnosti vždy jednali s vědomím politické odpovědnosti za stav resortu a potírali důsledně nepravosti, o nichž se dověděli.

Ale právě proto je třeba si všimnout, že ministr spustil hromobití bez dohody s nejvyšším státním zástupcem Igorem Střížem, kterého prostě obešel. Pokud mě paměť neklame, něco takového si před nim žádný ministr nedovolil a obávám se, že poněkud překročil hranice své pravomoci. Igor Stříž projevil jistou nevoli a bude zajímavé sledovat, jak se bude v této věci chovat dál.

Navzdory nevoli nejvyššího státního zástupce vystoupení Pavla Blažka oceňuji, protože jsem svědkem dopadů nepravostí olomouckých žalobců na tragédie nespravedlivě stíhaných. Je nejvyšší čas, že se jim ministr postavil. Skutečnost je dokonce ještě horší, než Pavel Blažek uvedl. Dovoluji si tvrdit, že vedle stovek případů, v kterých se prokázaly vady postupu olomouckých žalobců, za které teď musí stát platit odškodné z peněz daňových poplatníků, zcela určitě existuje neurčitelný počet justičních přehmatů, které dospěly k pravomocným rozsudkům, jež se nepodařilo zvrátit. Nespravedlivě odsouzeným nezbyde, než si hořký pohár křivdy vypít až do dna, protože není politická vůle jejich případy znova přezkoumat, a bohužel z hlediska procesního práva by to leckdy ani nebylo možné.

Hromobití, spuštěné na hlavu Ivo Ištvana, je ale poněkud nespravedlivé, protože se sám odklidil z výsostného postavení. Nevysloužil si „vykopnutí směrem nahoru“, jako jeho podřízený Radek Mezlík a nadřízený Pavel Zeman (který nad ním držel ochrannou ruku a je tedy spoluodpovědný za stav, který kritizuje Pavel Blažek). Nespravedlivá je i „psí hlava“, kterou mu mnozí nasazují kvůli jeho řídící úloze při puči z 13. června 2013. Není totiž samo sebou, že řídil tak rozsáhlou a svými následky osudovou policejní akci mimo obvod své působnosti. Sehrál roli pěšáka, který šel tam, kam jej nadřízený poslal, a plnil zadaný úkol. Nepřijatelnost jeho jednání spočívá v tom, že nevyužil možnosti, dané zákonem o státním zastupitelství, aby splnění nezákonného zadání odmítl. Ale ani Pavel Zeman neměl tu akci z vlastní hlavy, a netuším, kdo jej v tomto případě úkoloval. Samozřejmě měl odmítnout zadání, protože zneužívání orgánů činných v trestním řízení k vyvolání politických změn je protiprávní. Je na čase, aby pozadí puče odhalily orgány činné v trestním řízení.

Obraz, který pan ministr veřejnosti předložil, je ale neúplný, protože vytváří dojem, že za vadná řízení odpovídají pouze žalobci. Vadnost řízení ve všech případech prokázaly vyšší soudy v odvolacím řízení nebo dokonce až rozhodnutím o mimořádných opravných prostředcích. Čili žalobci, hnaní pudem lovců lebek, mohli ublížit nevinným obětem pouze díky tomu, že jim sekundovali soudci obecných soudů, stejným způsobem posedlí potřebou dostávat lidi za mříže za každou cenu. Nepodívali se pořádně na snůšku nesmyslů a polopravd, které jim žalobci předložili a na jejich základě vydali zmatečná rozhodnutí. Jejich odpovědnost za stav, který popsal Pavel Blažek, je nesmazatelná. Pan ministr by měl nechat doplnit obraz zvláště o poznatky o souhře olomouckých žalobců s Krajským soudem Brno.

Přes výhrady oceňuji krok ministra Pavla Blažka jako průkopnický čin a bezkonkurenční kritiku činnosti státního zastupitelství. Jeho slabým místem je výlučné soustředění na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, zatímco jinde mu nepořádky nevadí. Doufám, že svůj zájem o nápravu poměrů časem rozšíří i na jiná místa.

Další infotmace najdete ZDE.

Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz.