Protože jsem od roku 2017 monitoroval toto trestní řízení soudní a bedlivě jsem prostudoval spis z přípravného řízení, články považuji za matoucí, zkreslující skutečnost. S výjimkou předposledního jsem na ně reagoval svými texty. Ale vyvracení lží, polopravd, demagogie a důkazů o neznalosti trestního práva autory mě již nudí.

Domnívám se, že zejména ty dva poslední jsou určeny k zmatení myšlení soudců v občanskoprávním řízení, v němž se poškozený Jaroslav Novotný domáhá zaplacení pohledávky v řádu stamilionů za nedoplacení kupní ceny za zakoupení Pavlem Buráněm jeho poloviny jejich dříve společné firmy. Vyvoláním trestního stíhání Novotných znemožnil Pavel Buráň vymáhání pohledávky v občanskoprávním řízení od roku 2017 až do konce roku 2022. Nabízí se podezření, že „únos“ zinscenoval, aby se zbavil nepohodlného věřitele.

Za podstatnou považuji zejména skutečnost, že kromě Pavla Buráně nikdo jiný nemluví o únoscích a ani je nikdo jiný neviděl. Pavel Buráň se nezmiňuje o v pořadí druhém rozsudku zlínské pobočky Krajského soudu, v němž senát Radomíra Koudely sice odsoudil manžele Novotné k vysokým trestům, ale současně pravomocně, tedy se souhlasem státního zástupce, zprostil obžaloby „únosce“, takže navodil důkazní situaci „únos bez únosců“. Rozsudek samozřejmě v odvolacím řízení nemohl obstát. Odvolací soud ale nemohl zkoumat zproštění „únosců“, protože bylo pravomocné hned na 1. stupni.

Pavlem Buráněm napadaný zprošťující rozsudek senátu Radomíra Koudely přezkoumal Vrchní soud v Olomouci, který potvrdil správnost jeho výrokové věty. A námitky proti postupu Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal a akceptoval nejvyšší státní zástupce, a posléze i Ústavní soud. Přít se o nezvratnost pravomocného zproštění nemá smysl.

Nezpochybnitelná je i skutečnost, že Pavel Buráň se stal jediným vlastníkem kdysi společné firmy, ale Jaroslav Novotný předložil občanskoprávnímu soudu doklady, jimiž prokazuje, že jeho bývalý společník nedoplatil kupní cenu, kterou při uplatnění předkupního práva sám nabídl.

Vše ostatní jsou podružnosti, o nichž si čtenáři Parlamentních listů nemohou udělat objektivní závěr, protože nechodili pět let k hlavnímu líčení a nemají k disposici spis z přípravného řízení. Pochybuji, že autoři článků znají spis tak dobře, že mohou trvat na správnosti tvrzení Pavla Buráně. Nevšiml jsem si, že by se někdo z nich Pavla Buráně zeptal, kdo tedy ho vlastně unesl, když velitele „únosců“ ani policie neustanovila, a proto neobvinila, a ty, které soudu předestřela, soud pravomocně zprostil obžaloby, i když se usilovně snažil jejich obhajobu vyvrátit.

Z drobností, jichž jsem si v posledním článku všiml, stojí za zmínku skutečnost, že Pavel Buráň upozorňuje na kriminální minulost Jaroslava Novotného, k jeho nelibosti dávno zastřenou výmazem z trestního rejstříku. Ve skutečnosti se jedná o bezvýznamné trestní stíhání předlistopadovými orgány. Ve dvou případech ze tří by dnes jeho skutky ani nebyly trestnými činy a zbytek je bezvýznamný přestupek proti občanskému soužití. Za pozornost stojí skromnost, s jakou Pavel Buráň mluví o svém vlastním trestním stíhání. Z jeho zmínky se čtenář nedoví, že jej NCOZ obvinila z podvodu se škodou 140 milionů korun a z maření spravedlnosti uplácením svědka. To jsem se dověděl z regionálního tisku. Nečetl jsem zatím, že by trestní stíhání bylo zastaveno, a ani Pavel Buráň to neuvádí. Stav tohoto řízení neznám.

Mediální agitace ve prospěch Pavla Buráně má ještě jednu stránku. Pokud novináři opakovaně uveřejňují tvrzení, jejichž pravdivost nemohou prokázat, porušují etický kodex, a dokonce by se mohli stát předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení.

Připouštím, že Pavel Buráň vypráví o svém „únosu bez únosců“ tak sugestivně, že může ledaskoho zmást. Ale nesmysly v jeho tvrzeních by při kritickém pohledu neměly uniknout pozorností. Pokud ve mně jeho sugestivní vyprávění nevyvolává pochybnosti o nevině Novotných, je to i proto, že policii se nepodařilo prokázat, že by Jaroslav Novotný byl ve styku (ať přímém, nebo nepřímém) s „únosci“, ať již před činem, nebo po něm. K provedení „únosu“ by musel mít přiměřené zázemí, ale policie na nic takového nenarazila. Naopak z údajů ve spisu je zřejmé, že v době vyšetřování navazoval styk se zlínskou policií představitel civilní bezpečností služby, jejíž služby používá Pavel Buráň.

Vracím se ke zmíněným článkům, i když to po mně nikdo nepožaduje. Činím tak zejména proto, že zpochybňují i mou práci a v počáteční fázi mediální kampaně se mi dostalo i urážek (nikoli ze strany redaktorů Parlamentních listů). Od začátku soudního řízení jsem proces provázel veřejnými komentáři a jsem si jist, že můj úsudek byl správný.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě a je dostupný v knihkupectvích.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Zvláště upozorňuji na příručku Přehled antické filozofie. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.