Klidu se ale nedočkali. Od poloviny roku 2022 až dosud jsou cílem série mediálních výstupů, popírajících důvodnost jejich zproštění,  líčících je jako bezohledné zločince. Hybatelem a zčásti i přímým vykonavatelem mediálního štvaní je nespokojený Pavel Buráň, dřívější 50% společník Jaroslava Novotného ve firmě. Jablkem sváru mezi bývalými společníky je stamilionový nedoplatek ceny za odkoupení Pavlem Buráněm poloviny firmy.

Vyvolání trestního stíhání znemožnilo vymáhání dluhu občanskoprávním řízením. Zprošťující rozsudek otevřel cestu k jeho spuštění.

Základem ostouzejících vystoupení je opakování srdcelomného vyprávění Pavla Buráně o úděsném zážitku únosu a vydírání ze 7. října 2014. Stranou zájmu jeho stoupenců zůstává skutečnost, že kromě Pavla Buráně nikdo jiný o únoscích nemluví ani je neviděl. Z čtveřice, o které Pavel Buráň mluvil v přípravném řízení, žalobce obžaloval jen tři, protože jejich velitele policie neustanovila. Místo tří násilníků mluvících mezi sebou nějakým východoslovanským jazykem, dokonce možná „Rusáků“, policie předestřela tři občany Slovenské republiky, hovořící běžnou slovenštinou, které nalézací soud pravomocně – t,j, se souhlasem žalobce- zprostil obžaloby. Senát předsedy Radomíra Koudely sice přesto manžele Novotné odsoudil k nepodmíněným trestům, ale zřejmě si byl vědom neudržitelnosti rozsudku. Soudce Radomír Koudela po opuštění soudní síně prohlásil, že je  nešťastný, že musel vyhlásit tento rozsudek, a to zejména kvůli  paní docentce, která bude muset na čtyři roky do vězení.

Aby mediální ostouzení mohlo pokračovat, je pro každý další článek nebo televizní vystoupení nalézt nějakou novou záminku. V poslední době vyšlo na Parlamentních listech několik článků ze série. Dva zdobily fotografie Novotných, které ale po obdržení předžalobní výzvy redakce odstranila. Autor zatím posledního článku z 12.března 2024 „Šokující souvislosti vraždy ve Slopném. Soudce, korunní svědek, žalobci. Rána pro justici?“ (zde) našel záminku k dalšímu rozviřování námětu v domnělém odhalení podobnosti kauz vraždy seniora ve Slopném a stíhání Novotných. Podobnost má spočívat především v tom, že oba případy soudil senát předsedy Radomíra Koudely. Protože případy se senátům přidělují náhodně, tato shoda nemá význam. Dále  má kauzy spojovat skutečnost, že vývoj procesu ovlivnilo nečekané vystoupení dříve neznámého svědka. Jenže mezi svědky jsou podstatné rozdíly: svědek Milan Rakeš vypráví o čemsi, co slyšel ve vězeňské cele (svědectví z druhé ruky), kdežto svědek Jiří Klanica popisuje vlastní účast na nezákonném jednání, pro které NCOZ stíhá Pavla Buráně. Působí tedy v úplně jiné kauze, v které má Pavel Buráň postavení obviněného (pozor! platí presumpce neviny!) a Jaroslav Novotný je jedním ze svědků proti němu.

Novináři opakovaně projevili zájem o interview s Jaroslavem Novotným a docela mu vyčítají, že je nechce poskytnout. O zajímavosti takového rozhovoru nepochybuji a novinářskému zájmu se nedivím. Ale Jaroslav Novotný se drží zásady „ mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Co chtěl na svou obhajobu říci, sdělil soudu. Jeho zprošťující rozsudek je pravomocný. Odolal odvolacímu řízení u Vrchního soudu v Olomouci i přezkumu Nejvyšším státním zastupitelstvím a Ústavním soudem. Nemá tedy potřebu hájit se znova před novináři. Ostatně Buráňova, resp. novinářská kritika, se v podstatě vztahuje k údajným pochybením soudců. Po Jaroslavovi Novotném novináři tak vlastně žádají, aby hájil soudce, což mu skutečně nepřísluší. Smysl by proto spíše dával zájem novinářů o rozhovor např. se soudcem Radomírem Koudelou, jenž by se mohl vyjádřit, zda si vážně myslel, že v odvolacím řízení obstojí rozsudek, jímž zprostil obžaloby „únosce“, ale Novotné přesto odsoudil k nepodmíněným trestům. Jde o  velmi inteligentního soudce, takže jeho vyjádření by bylo jistě zajímavé. Dokonce košatější by mohlo být vysvětlování Vladislava Šlapáka, předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci, který dle Pavla Buráně a jeho stoupenců je hlavním viníkem domněle neoprávněného zproštění Novotných.

Zajímavá novota, o které by mohli novináři psát, se zrodila v příběhu soudního zákazu distribuce knihy Zločiny beze zbraní 2, obsahující hanlivou kapitolu o kauze Novotných z pera Marie Formáčkové. Parlamentní listy vydaly 21.února 2024 článek „Soudce vzkazuje autorům. Pokud bude existovat mírnější způsob, jak psát o kauzách, knihu zakážu“ (zde), v němž celkem objektivně přiblížily čtenářům argumentaci soudu. Soudní rozhodnutí ve prospěch žalobního návrhu dopadlo nejen na žalovaného vydavatele knihy, společnost Innocent Films Production s.r.o., ale i na vedlejší účastníky. Po ústním jednání se obecně očekávalo, že neúspěšní účastníci sporu se proti rozsudku odvolají. Avšak nestalo se tak. Odvolal se  pouze vedlejší účastník spolek Šalamoun. Dva ze čtyř signatářů odvolání mají plnohodnotné právnické vzdělání. Nepřísluší mi, abych se vyjadřoval k textu odvolání. To je věc soudu. 

Ale vydavatelé, kteří jsou v tomto případě hlavními poraženými, se neodvolali, stejně tak Marie Formáčková. Zveřejnění úvah, jež je vedly k hození ručníku do ringu, by jistě bylo zajímavé.

Vydavatelé  by možná vysvětlili, že rozsudkem ve skutečnosti příliš neutrpěli. Celý obsah zakázané knihy mimo 1. kapitoly převedli do knihy Zločiny beze zbraní 2c, kterou prodávají s klamavým označením „zakázaná kniha“. Náklady na vydání obou knih jim zřejmě aspoň zčásti uhradil Pavel Buráň. Ale nemohu vyloučit, že je vedly i  úvahy právního rázu.

Odvolání Marie Formáčkové by mě překvapilo. Předpokládám, že si musí být vědoma, že pravdivost celého vyprávění, které sepsala, by nemohla prokázat a mimo to ji soud nezatížil finanční povinností. Takže mlčení je pro ni nejlepším východiskem.

Další zastávkou na „křížové cestě“ zákazu „žluté knihy“ bude rozhodnutí Krajského soudu Brno o odvolání spolku Šalamoun. Dodací lhůty odvolacích soudů bývají dlouhé. Ve svém věku nemám jistotu, že se rozhodnutí dožiji.To není důležité. Důležitější by pro mne byl konec ochoty novinářů vydělávat si ostouzením pravomocně zproštěných Novotných.