Případů zvrácení nesmyslné obžaloby by přibylo, kdyby v trestním řízení platila skutečná rovnost stran, kdyby tedy obhajoba měla právo vyslýchat žalobce a požadovat, aby před soudem vysvětlil viditelné nesmysly. Mám např. v archivu obžalobu, v které žalobkyně vložila do úst jednoho z obžalovaných výpověď spoluobžalovaného, pořízenou v jiném řízení v zahraničí. Nechápu, jak je možné, že soud vedl řízení na základě tak nedbale zpracované obžaloby a dokonce odsuzoval. Ve stejné obžalobě přiřkla žalobkyně vlastnictví tabáku z nepovoleného předstíraného převodu obžalovaným, aniž by je mohla doložit aspoň jedním nezpochybnitelným důkazem, např. fakturou, dodacím listem, dokladem o zaplacení. A nechápu, jak soud mohl bez důkazů o vlastnictví odsoudit obžalované za krácení spotřební daně.

Stane se ale, že předseda senátu si vede tak profesionálně, že nesmysly v obžalobě postupně odhalí a obžalované nakonec zprostí obžaloby. V jedné kauze, kterou jsem sledoval zblízka několik let, například úplně vyvrátil pravdivost výsledků rekognic, na nichž stála obžaloba dvou obžalovaných.

Jednalo se o obvinění dvou mužů, kteří měli přepadnout a vydírat Vašnostu se stamilionovým dluhem, kterému žalobkyně přiznala postavení poškozeného.

Policie nedokázala vysvětlit, jak a kde vůbec obžalované našla a identifikovala. Nedokázala vysvětlit, odkud vzala fotografie, jež použila při rekognici podle fotografií, když oficiální zásilku fotografií obdržela až po nich. Policie se v tomto případě hodně snažila dostat obviněné před soud. Provedla rekognice podle fotografií v době, kdy již znala totožnost a místo bydliště podezřelých, což je dle zákona nepřípustné. Soud pak výsledky nezákonně vedené operace odmítl. Ale Vašnostovi policie přece jen poskytla výhodu: ukázala mu tváře podezřelých. Přesto, že to právní předpis nepovoluje, fotografie obou mužů vložila na společný arch a čirou náhodou do jeho protilehlých rohů. Čirou náhodou pak Vašnosta ukázal na fotografie v rozích.

Při rekonstrukci in natura postavila policie jednoho z podezřelých na pravý kraj řady poznávaných osob. Zatímco všichni jeho sousedi měli řídké krátké vlasy, pan podezřelý měl „hlavu jako koleno“. Druhý muž stál na levém kraji řady. Všech pět předestřených osob mělo černé kombinézy, ale pouze pan podezřelý měl pod krkem bílou skvrnu, policista, který dohlížel na převlékání předestřených osob, mu dal pokyn, aby nedotáhl zip až ke krku. Čirou náhodou Vašnosta ukázal na holohlavého a na muže s bílou skvrnou.

Jak v případě rekognice podle fotografií, tak v případě rekognice in natura Vašnosta „útočníky“ poznal. Čím déle pak soudní řízení trvalo, tím si byl správností poznání jistější.

Před rekognicí musel Vašnosta popsat osoby údajných pachatelů jeho přepadení. Popsal je v zásadě správně. Jen se poněkud zmýlil, když o jednom z nich tvrdil, že měl hubené, šlachovité ruce. Pouze se nevšiml, že měl ruce pokryté od zápěstí po ramena plošným tetováním, pořízeným o několik let dříve. V případě druhého, jenž s ním měl mluvit zblízka do okénka auta, si nevšiml, že měl obličej posypaný jizvičkami po nějaké nemoci. Možná si toho dokonce všiml, jen to zapomněl uvést.

Předseda senátu se vypořádal s výsledky rekognice podle fotografie vyhodnocením celé operace jako nezákonné. Nemusel se proto jejími slabinami zabývat. Usoudil pak, že umístění obžalovaných ve skupině při rekognici podle fotografií není příliš důležité a na základě jejich obvinění Vašnostou je odsoudil k nepodmíněným trestům.

Odvolací soud měl k prvnímu rozsudku nalézacího soudu různé výhrady. Zrušil jej a vrátil věc k novému projednání se závaznými právními pokyny. V druhém kole se proto předseda senátu zaměřil na prolomení alibi obžalovaných. Předvolal řadu svědků. Předvedl účastníkům řízení paletu rafinovaných prostředků k matení předvolaných. Výslechy vedl virtuózně. Nakonec dospěl k poznání, že to nebyli obžalovaní, kdo přepadl Vašnostu, protože v danou dobu nemohli být na místě činu. Se souhlasem žalobce je zprostil obžaloby. Zproštění bylo tedy pravomocné hned na prvním stupni.

Zproštění „násilníci“ ale nezapomněli na příkoří, které jim přinesly rekognice. Celkem pochopitelně usoudili, že k tomu, aby je Vašnosta „poznal a usvědčil“, i když je ve skutečnosti viděl poprvé až u rekognic, mu museli pomoci policisté. Podali proto trestní oznámení na policisty, kteří rekognice vedli. Výsledek vyšetřování je ale neuspokojil: s popíráním důkazů o zmanipulování rekognic se nikdo nenamáhal. Žádný policista se prý nedopustil nezákonného jednání. Tvrzení o detailech průběhu rekognic, které považovali za důkaz o zmanipulování, jsou prý pouhé spekulace.

Neuvědomili si ovšem, že vyšetřování probíhalo pod dozorem státního zastupitelství, které nepřímo napadli také. Protesty proti výše uvedenému vyhodnocení jejich oznámení byly proto marné.

Orgány činné v trestním řízení tedy žádají, abychom uvěřili v zázrak: Vašnosta správně poznal útočníky, ač v době spáchání trestného činu byli někde úplně jinde a v popisu jejich zevnějšku, jejž udal před rekognicemi, chyběly význačné podrobnosti. Podezřelí si asi přáli, aby je poznal a označil, proto si jeden z nich přivedl vlasaté kamarády, aby se odlišil holohlavostí, zatímco druhý na sebe upozornil úmyslným vytvořením bílé skvrny na oblečení. A umístění jejich fotografií v protilehlých rozích archu s fotografiemi je nepochybně pouhá náhoda.

Zproštění obžalovaní nechť „dají na modlení“ za to, že neskončili ve vězení, kam se mohli dostat, kdyby soud nepřezkoumal svědomitě jejich alibi. Nechť jsou pěkně zticha a na podezření, že se při rekognicích stali obětí manipulace nechť zapomenou. Podlehli spekulacím (sic!). A pokud to nechápou, může se jim stát, že se do nich mediálně pustí uskupení dezinformátorů, financovaných Vašnostou.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.