Tento stav je jedním z dokladů o podfinancování vězeňství, které zapadají do celkového obrazu nedocenění významu resortu spravedlnosti, a vězeňství zvlášť, politickou věrchuškou po celou dobu od „sametu“.

V roce 2020 se zdálo naplnění kritérií podle požadavků Evropského výboru snadno dosažitelné „samotíhou“, protože stavy vězňů tehdy klesaly. Ministerstvo se proto oddalo blaženému očekávání samovolného zlepšení stavu a na rozšíření ubytovacích kapacit příliš netlačilo. Na rozsáhlé rekonstrukce nebo nové investice neměl ostatně resort peníze a zřejmě je nebude mít ani v nejbližší budoucnosti, pokud si je na vládě nevyboxuje.

Ministerstvo nyní reaguje na nedobrou situaci odsunutím cílového bodu na 1. leden 2027. Předpokládá, že k jeho dosažení dojde samovolně snížením počtu vězňů v důsledku působení novelizace trestního zákoníku, která povede k širšímu nahrazování trestu odnětí svobody ukládáním peněžitých trestů a k podstatnému zmírnění přístupu k neplatičům výživného.

Ministerstvo tedy odkládá řešení problému přeplnění věznic na základě očekávání vývoje, který může, ale nemusí nastat. Zřejmě podceňuje riziko, že snižování počtu vězňů nemusí proběhnout s předpokládanou rychlostí, pokud k němu ovšem vůbec dojde.

Ale i cesta, kterou se má jít k dosažení cíle, je sporná. Odsouzení, u nichž kvalifikace jejich trestného činu umožňuje nahrazení ztráty svobody peněžitým trestem, jsou většinou nemajetní a mnozí se trestného jednání dopustili právě proto, že si nedokázali obstarat prostředky pro obživu zákonným způsobem. Je málo pravděpodobné, že budou schopni na svobodě se uživit, a ještě vydělat na splácení peněžitého trestu. Přibude peněžitých trestů, přibude nákladů na exekuční vymáhání.

Již dnes je obtížné dostat do vězení neplatiče výživného. Je to jedna z mála kategorií trestného jednání, v které se v praxi soudů uplatňuje zásada, že trest vězením je „ultima ratio“. Rozšířená dekriminalizace neplacení výživného patrně povede k zvětšení počtu případů marného exekučního vymáhání výživného.

V obou případech pokles počtu vězňů povede k úsporám státu na jejich „údržbu“. Úspora nákladů se ale promítne do jejich zvyšování na jiných místech.

Podle mého laického názoru by si měl ministr spravedlnosti vyjednat aspoň mírné zvýšení rozpočtových prostředků na investiční opatření ve vězeňství, aby v případě nedosažení předpokládaného poklesu počtu vězňů nemusel jeho nástupce v roce 2026 znovu vyjednávat odsunutí cílového stavu ve velikosti ubytovací kapacity o dalších několik let.

Veřejnost včetně politiků možná problém přeplnění věznic nevnímá jako příliš významný. Pochopení má spíše pro hlásání názoru, že věznice nejsou zotavovny a vězni nemají nárok na komfort. Je ale nezbytné uvědomit si, že v stísněných ubytovacích prostorách roste nebezpečí násilí mezi vězni a napadání příslušníků vězeňské služby, a mimoto věznice potřebují i pracovní prostory pro realizaci programů převýchovy vězňů. Již dnes v některých věznicích nelze s vězni pracovat v dostatečném rozsahu, protože k tomu nejsou potřebné prostorové podmínky. Humánní nakládání s vězni je nástrojem ochrany veřejnosti před důsledky návratu na svobodu odsouzených, jejichž převýchově věznice nemohly věnovat dostatečnou péči.

Investice do zlepšení ubytovacích podmínek vězňů jsou investicemi do bezpečnosti obyvatelstva a do snížení recidivy trestného chování propuštěných vězňů. Ministr spravedlnosti by si proto měl pořídit boxerské rukavice.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.