Soudce R. soudil složitý, ošklivý proces proti vyděračskému páru, který si za účelem násilí na vydíraném dlužníkovi najal trojici statných bijců. Vyděrači i jejich pomocníci se dostali před soud ve společném procesu. Bylo ale velkým překvapením, když hned prvním rozsudkem soudce R. bijce zprostil obžaloby. Nemohl jinak: i když je poškozený při rekognicích poznal, v průběhu dokazování se ukázalo, že v kritickou dobu nemohli být na místě. Soudce ale v odůvodnění rozsudku uvedl, že si přece jen myslí, že se nějakým způsobem na násilí podíleli. Proč si to myslí, na základě jakých skutečností, ale neuvedl. Rozpor mezi rozhodnutím a jeho spekulacemi má lehce schizofrenní povahu.

Přestože nástroj násilí zmizel, soudce R. jeho domnělé objednatele tvrdě potrestal.

Po opuštění soudní síně se pan soudce dal do řeči s novinářem, který pravidelně sledoval hlavní líčení a z nějakých důvodů se ještě zdržoval v předsálí. Nabídl mu, že odpoví na jeho případné otázky, ale psavec žádné neměl. Nebo možná by i nějaké měl, ale zdvořilost mu jejich vyslovení nedovolila. Pan soudce se pak zahleděl do neznáma a prohlásil, že je velice nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit. Novinář od té doby stále přemýšlí, co chtěl pan soudce říci sdělením, že musel. V každém případě pozdní lítost nad uložením krutých trestů bezprostředně po vynesení rozsudku je poněkud zvláštní.

Není nic divného na tom, že odsouzení vyděrači se odvolali a odvolací soud zjevně nesmyslný rozsudek zrušil a vrátil k novému projednání. Uložil při tom soudci R. různé úkoly k doplnění dokazování. Bylo jich tolik, že soudce oznámil obhájcům, že na jejich vypořádání bude potřebovat tři jednací dny. Nakonec mu ale stačily 2 1 hodiny. Doplněním dokazování pohrdl.

Vynesl zprošťující rozsudek s tím, že se skutek nestal. Bylo to logické: bijce kromě pana poškozeného nikdy nikdo neviděl. Jiných důkazů nebylo.

Avšak soudce R. vlastní výrokovou větu zpochybnil v odůvodnění rozhodnutí. Uvedl v něm, že o vině vyděračů nemá pochyby a zprostil je jen proto, aby vyhověl odvolacímu soudu. Schizofrenní povaha jeho rozhodnutí je zde ještě výraznější než ve výše uvedených případech.

Stalo se, co se dalo očekávat: žalobce se proti podivnému rozsudku odvolal. Nedivím se mu. Odvolací soud ale odvolání zamítl. Vyhodnotil dokazování nalézacího soudu a na jeho základě potvrdil zproštění s tím, že se žalovaný skutek nestal.

Chování pana soudce v tomto případě zaslouží pozornost. Opakovaně rozhodoval, ale rozhodnutí o zproštění obžaloby bijců vzápětí zpochybnil neodůvodněnými spekulacemi. Podivná byla i pozdní lítost, kterou projevil před novinářem. Nakonec „samoobslužné“ zpochybnění zprošťujícího rozsudku nad vyděrači skutečně zavání schizofrenií. Ale soudce R. v žádném případě dojmem schizofrenika nepůsobí. Spíše se nabízí dojem, že v průběhu celého procesu proplouval mezi Skyllou a Charybdou. Představme si, že Skyllou byla poctivá řemeslnost zkušeného trestního soudce, která jej přiměla vyvrátit důkazy, jež na podporu trestního oznámení pana poškozeného pohotově „aportovala“ policie. Co ale bylo Charybdou, která jej nutila oslabovat a popř. zcela znehodnocovat jeho vlastní zjištění?

O tom nevíme nic a nezbývá nám než slepě věřit v neovlivnitelnost a počestnost pana soudce. Není ostatně žádný způsob, jak odkrýt tajemství Charybdy. Důstojnost postavení soudce nedovolí po něm pátrat, není ani nikdo, kdo by se o to chtěl pokusit. Předseda soudu se na to pana soudce raději nezeptá a ministra spravedlnosti by to ani nenapadlo. Pouze zatím smíme myslet si potichu o tom všem cokoliv.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem nyní uveřejnil druhý díl, který brzy vyjde i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi www.chamurappi.eu v sekci Texty JUDr. Oldřicha Hejna. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.