Nehodlám se zabývat úvahami o důvodnosti a spravedlivosti jejich odsouzení nalézacím soudem, které beru jako dané,  byť mi je známo, že Jana Ridvanová a občanské sdružení Pomoz jednomu člověku Hany Demeterové je veřejně prohlašují za nesmyslné (ZDE).

Nemám důvod považovat Jiřího Lněničku za soudce-dobráka, proto mě na první pohled zaujala jeho ochota zmírnit rozsudek téměř u všech obžalovaných. Pravda, usnadnil mu to žalobce tím, že se spokojil s dosaženým a neodvolal se (tím nechci říci, že se měl odvolat).

V případě Petra Kušnierže se i zdá  nepatřičné, že Jiří Lněnička vzal za měřítko přísnosti rozsudek nad poslancem Romanem Pekárkem: má-li soud za prokázané, že Petr Kušnierž přijal „jen“ 225 tis. Kč, pak je třeba připomenout, že Romanu Pekárkovi nebylo prokázáno nejen přijetí úplatku vůbec, ale ani provedení administrativních úkonů, jež byly pro jeho vyzvednutí nutné. „Po lopatě“: Roman Pekárek žádné peníze nedostal.  Pokud soud za těchto okolností považuje trest, uložený Petru Kušnieržovi odvolacím soudem za přiměřený, pak Romanu Pekárkovi by se mělo dostat úlevy.

Zvláště mě ale zaujala quasifilosofická úvaha o cestě, kterou Petr Kušnierž prošel, než se dostal do vysoké funkce a tím k „lízu“,  jako o jakési polehčující okolnosti svého druhu.  Cituji z rozsudku: „Tím má odvolací soud na mysli určité spoluzavinění ze strany těch osob, které jej do zodpovědného postavení, ve kterém zklamal, dosadily, přestože o předchozích problémech obžalovaného věděly, nebo alespoň vědět měly.“