Ministři spravedlnosti podávají  ročně desítky stížností pro porušení zákona ve prospěch obviněných. Až do zásahu kazisvěta Jiřího Pospíšila do trestního řádu občas někomu současně odročili nástup výkonu trestu nebo nastoupený trest přerušili. To proto, že v případě následného zproštění obžaloby by se uvěznění stalo neodčinitelnou křivdou. Stávalo se, že Nejvyšší soud ČR ministrově stížnosti nevyhověl. Odsouzenému pak nezbylo než vykonat zbytek trestu. Na tom, že soud nevyhoví nějakému návrhu, není nic mimořádného. Proto případy zamítnutí stížnosti pro porušení zákona a vynucený návrat dočasně propuštěného odsouzeného do vězení obvykle nevzbuzovaly pozornost. Právo podat stížnost pro porušení zákona je výsadním osobním právem ministra a s tím je spojena jeho výlučná odpovědnost za ni. Stejně jako soudce nesmí být trestán za nesprávný právní názor, který vede k zamítnutí jeho rozsudku, ani ministr nemůže být volán k odpovědnosti, když Nejvyšší soud ČR nevyhoví jeho stížnosti. Samozřejmě by to neplatilo, kdyby ministr podal stížnost z nízkých pohnutek, ale to není náš případ.

Ministr si samozřejmě z důvodu nedostatku času nepíše stížnosti sám, i když na to má odbornou kvalifikaci. Na to má k disposici odborné pomocníky. Nikdy v minulosti se nestalo, že by došlo k pokusům o kriminalizaci ministra, který neuspěl se stížností pro porušení zákona a o bezejmenného autora neúspěšného podání se nikdy nikdo nezajímal.

Platilo to až do nástupu Jiřího Pospíšila,  ochránce státnězástupcovské „mafie“ z Čunkovy aféry, k výkonu jeho druhého ministerského mandátu, v němž se naopak snažil vystupovat jako nápravce nepořádků.  K zdůraznění své skvělosti se snažil vyvolat ve veřejnosti dojem, že Daniela Kovářová po čtrnácti měsících ve funkci ministryně spravedlnosti zanechala úřad a celý resort v zuboženém stavu a dokazoval to rušením různých jejích opatření.

V této situaci  mu přišlo vhod upozornění udavačů z řad úředníků ministerstva na stížnosti pro porušení zákona, spojené s přerušením výkonu trestu, podané ve prospěch dvou odsouzených pro krádež 74 milionů Kč z vozidla bezpečnostní agentury. Vypracoval je soudce Okresního soudu v Kladně Vlastimil Matula jako stážista na Ministerstvu spravedlnosti. Hlavním našeptávačem byl vedoucí oddělení trestního dohledu J.B., jeden z pohrobků normalizace, kteří na ministerstvu našli útočiště, když pro přílišnou horlivost ve službách předlistopadovému režimu museli změnit působiště. Tento statečný muž  sice zásadně nesouhlasil s podáním zmíněných stížnosti, ale nevaroval ministryni, bez odporu stížnosti postoupil „nahoru“, a po jejich podepsání zařídil okamžité propuštění odsouzených.

V době, kdy žaloval Jiřímu Pospíšilovi, již bylo Nejvyšším soudem ČR nařízeno veřejné projednání stížností, což dávalo odsouzeným naději na zrušení jejich rozsudků a obnovu jejich procesu. K zamítnutí stížnosti ve veřejném zasedání dochází totiž jen zcela výjimečně. Politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil ale nelenil a hned v prvních dnech po nástupu do úřadu zajel k Nejvyššímu soudu ČR a bez znalosti předmětného trestního spisu (!!!)  vzal stížnosti pro porušení zákona zpět. Projevil tím hlubokou nedůvěru k soudcům Nejvyššího soudu ČR a znemožnil posouzení označených stížností pro porušení zákona elitou českých trestních soudců, jediným orgánem, který byl ze zákona oprávněn o nich rozhodnout. Z odsouzených, kteří se zotavovali u moře po pobytu ve vězení, se rázem stali psanci. Pak se ještě postaral, aby se věcí začala zabývat policie.