O kauze jsem psal naposled 30.ledna 2013 pod názvem „Trest za podnikatelský úspěch“. Článek je stále dostupný např. v archivu internetových novin Neviditelný pes. Pak se dlouhou dobu nic viditelného nedělo. Aby případný laskavý čtenář neztratil niť,  v úvodu zopakuji základní informace.

Předcházely rozsudky z 12. dubna 2010 a z 30.ledna 2013 a ně navazující rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího. Důležitým datem je 16.prosinec 2015, den rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který vyhověl dovolání obžalovaných a  vrátil věc obecným soudům k novému projednání. Včasným zásahem zachránil předsedu představenstva akciové společnosti před nástupem trestu. Kdyby policie sdělila obžalovaným obvinění o 29 dní dříve, dne 1. ledna 2013, v den vyhlášení amnestie, by již měli nárok na zastavení trestního stíhání abolicí.

Z prvního rozsudku vyšli obžalovaní poměrně dobře: s jedním podmíněným trestem a dvěma „zprošťáky“. Vázán právními názory odvolacího soudu v druhém rozsudku soud nadělil obžalovaným nepodmíněné tresty v rozpětí od pěti do šesti a půl roku vězení. Výsledek z  2.prosince je příznivější: podmíněné tresty v rozsahu 2,5-3 roky, ovšem spojené se zákazem činnosti ve statutárních orgánech, který společnost zasáhne na citlivém místě. Zmírnění trestů není jen reakcí na mimořádnou délku řízení, ale také odpovídá vypuštění části skutkové podstaty obvinění, která již byla souzena v zahraničí a řízení bylo zastaveno pro promlčení (věc jednou rozsouzená nesmí být souzena znova a unijní právo zajišťuje účinnost rozsudků soudů jiných států Evropské unie).

Předpokládám, že se odsouzení znova odvolají, takže proces může pokračovat možná i několik let. Děsivou délku řízení nezavinili obžalovaní ani soud 1. stupně. Z větší části je důsledkem účasti zahraničních svědků, jejichž předvolávání bylo administrativně náročné a jejich nedostavení vždy vyvolalo odročení o několik měsíců. Částečně se na délce řízení podepsala i formálně právní složitost skutkové podstaty, která měla za následek zásadní rozpory mezi  obhajobou, soudem 1.stupně, státním zástupcem a odvolacím soudem při posuzování některých dílčích skutečností. Tak např. se obsáhle řešila otázka, zda je možno padělat neplatnou akcii, zda vydání opravené podoby neplatné akcie je paděláním, atp. Státní zástupce a s ním následně odvolací soud hodnotili všechny skutečnosti zásadně v neprospěch obžalovaných.

Skutková podstata kauzy je ale nejméně stejně děsivá jako délka procesu. Akciová společnost obžalovaných  přijala v letech 2002 a 2003 dva úvěry od České spořitelny, každý ve výši téměř 50 milionů Kč. Tehdy ještě trvalo období „bankovního socialismu“, kdy banky lily do soukromých podniků peníze ve formě úvěrů, s jejichž splacením si dlužníci z velké části nedělali starosti. Obžalovaní jsou v tomto směru čestnou výjimkou: oba úvěry splatili, a to dokonce předčasně. Bance nevznikla žádná škoda, což výslovně potvrdila soudu pro toto třetí kolo soudního řízení. Přesto je žalobce obžaloval, protože trestného činu úvěrového podvodu se dopustí také ten, kdo peníze z úvěru bez výslovného souhlasu banky použije k jinému účelu, než k tomu, který uvedl v žádosti o úvěr. Obžalovaní si nedělali s tímto požadavkem finanční discipliny starosti: svých investičních záměrů dosáhli, ale dílčí části, které chtěli hradit z úvěru, zaplatili z jiných zdrojů  a peníze z úvěru použili sice k témuž základnímu účelu, ale na jiné než původně oznámené dílčí operace. Vybudovali veřejnosti prospěšné dílo, jež stojí a slouží plánovanému účelu. V tomto ohledu si troufám jako laik tvrdit, že toto trestní řízení jde přímo proti zdravému selskému rozumu. Nikomu nevznikla škoda, naopak vzniklo dílo, sloužící občanům, ale jeho tvůrci jsou již třináct let vláčeni orgány vymáhání práva ulicí hanby a ohrožováni odnětím osobní svobody.

Vedlejším proviněním je použití akcií společnosti k okrajovému dozajištění úvěru, jinak v hlavní části zajištěnému nemovitými zástavami. Orgány se nakonec sjednotily v názoru, že předložené listiny nebyly pravé akcie, ale padělky.

V této souvislosti mi  jako laikovi vadí přehlížení subjektivní stránky trestného jednání obžalovaných, tedy úmyslnosti a uvědomělosti jednání. Jednoznačně prokazatelný je úmysl vybudovat společensky prospěšné zařízení. K tomu směřovaly všechny úkony obžalovaných a také se jim podařilo jej naplnit. Kladu otázku: za co je stát trestá ?

Další je otázka vědomostní. Soud předpokládá, že jejich právní povědomí v letech 2002-2003 muselo být nejméně na stejné úrovni, na jaké je právní povědomí právníků v talárech v r. 2016, když ostatně ani právníci v r. 2016 nejsou jednotní v názoru na pravost jejich akcií. Soud přehlíží okolnost, že právnicky nevzdělaní podnikatelé byli ve svých krocích vedeni právníkem, jemuž důvěřovali a správné posouzení zákonnosti právních úkonů bylo mimo možnosti jejich vědomostní  výbavy. Právník, který je řídil,  s nimi na lavici obžalovaných nesedí a nebyl slyšen ani jako svědek. 

Obžalobu pro úvěrový podvod jako laik považuji za příklad rigidního výkladu zákona. Pochopil bych, kdyby obžalovaní za úvěrové peníze nakoupili např. drogy (přeháním pro názornost), ale ve skutečnosti je to tak, že pouze ve svém cash-flow provedli vnitřní  výměnu úvěrových prostředků a prostředků z jiných zdrojů, přičemž šli stále za stejným cílem.

Toto řízení by měl jako nepřiměřeně dlouhé a v podstatě nesmyslné zastavit prezident republiky aboličním rozhodnutím. Vím, že to neudělá, i kdyby mu to ministr spravedlnosti navrhl, protože rigidní lpění na slibu voličům nadřazuje nad zájem o stav právního prostředí České republiky a o utrpení nespravedlivě stíhaných občanů.

Vychází také na mém bloggu a na webu spolku Šalamoun.