Je to především prezident republiky, nadaný pravomocí zastavit trestní stíhání nebo milostí zrušit soudní rozhodnutí. Pouze v případě zastavení trestního řízení je jeho rozhodnutí omezeno souhlasem předsedy vlády, jinak je suverénním pánem nad lidskými osudy. Není povinen svá rozhodnutí vysvětlovat. Odmítnutý žadatel nemá šanci prezidentovo rozhodnutí zvrátit. „Podivné milosti“ prezidentů Václava Havla a Miloše Zemana vyvolaly vlnu společenské kritiky, která šla v některých případech až do vyslovení požadavku na zrušení tohoto „monarchického“ privilegia. Občas se vyskytlo podezření, že někdo si milost „koupil“. Ale v žádném případě se nepodařilo podezření prokázat, byť je i policie prověřovala.

Na institutu milosti se občas přiživují dovedové, kteří zájemcům nabídnou zprostředkování udělení milosti. Požádají o nevratnou zálohu na výlohy (třeba na uplacení hradních úředníků) a nechají si slíbit tučnou odměnu za každý rok prominutého trestu. Obvykle pak skutečně vykonají úkony, které by mohly přesvědčit prezidenta, že udělení milosti je na místě. A někdy jimi podporovaní žadatelé milost skutečně dostanou. Ovšem nelze prokázat, že udělení milosti je výsledek jejich úsilí.

V každém případě podíl hradních úředníků a různých poradců zůstává žadatelům a veřejnosti převážně skrytý. Zastřený bývá i vliv ministerstva spravedlnosti, jemuž trestní řád přikazuje provádět pomocné úkony, pokud si to prezident přeje. Vliv pomocných sil je různě silný, protože  každý z dosavadních prezidentů měl ke způsobu  projednávání žádostí o  milost jiný přístup. Za rozumný považuji přístup  prezidenta Václava Klause, který se obešel bez vměšování ministerstva i bez „podivných“ milostí.

Velkou individuální pravomoc má  ministr spravedlnosti, jenž může stížností pro porušení zákona napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení státního zástupce. Na rozdíl od milosti prezidenta neřeší osud žadatele s konečnou platností, pouze vrací jeho věc k  posouzení Nejvyššímu soudu ČR. Jeho pravomoc omezuje ale zákaz napadání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Je proto obtížné vypracovat podnět k  podání stížnosti pro porušení zákona, protože předkladatel se musí vyhnout námitkám proti argumentaci Nejvyššího soudu ČR, pokud již ve věci rozhodoval na základě dovolání. Kromě toho stížnost pro porušení zákona proti zprošťujícímu rozsudku má pouze akademický význam, tedy rozsudek nelze na jejím základě zrušit.

Na pravomoc podat stížnost pro porušení zákona kdysi navazovala pravomoc ministra propustit žadatele z vazby nebo výkonu trestu až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti. O toto právo své následovníky připravil novelizací trestního řádu osvědčený škodič, ministr Jiří Pospíšil. Změnil je na právo požádat soud, aby uvážil propuštění. Jako stoupenec výrazně represivního pojetí justice se toho dopustil v době svého druhého mandátu, kdy se cítil oprávněn napravovat domnělé nepřístojnosti ministryně Daniely Kovářové. Ta byla v tomto ohledu jeho protipólem: řídila se názorem, že nemůže nečinně přihlížet k utrpení vězněného, o jehož vině na základě analýzy jeho spisu pochybuje. Jiří Pospíšil šel v tomto  směru ještě dál. Zasáhl do nezávislosti Nejvyššího soudu zpětvzetím stížnosti pro porušení zákona, podané Danielou Kovářovou, přestože již bylo nařízeno její veřejné projednání. Krátil tím ovšem odsouzené v právu na spravedlivý proces a důvodnost stížnosti nebyla vyvrácena ani potvrzena.

Navzdory těmto omezením je stížnost pro porušení zákona velmi přitažlivým prostředkem pro nespokojence s rozsudky. Na ministerstvo přicházejí stovky podnětů, jež samozřejmě ministr nemůže přečíst. Musí se spolehnout na úředníky, kteří mu někdy podnět ani nepředloží a navrhovateli sdělí, že pan ministr stížnost nepodá. Někdy vznikne rozpor mezi ministrem a úředníky v názoru na důvodnost podnětu. Nejsem si jist, že ministr, jenž přiměje úředníky k vypracování  stížnosti, nad nimi vždy zvítězí: stížnost je možno vypracovat tak, aby ji Nejvyšší soud ČR musel odmítnout. Kdysi se mi jedna náměstkyně ministra svěřila, že nechápe, na základě jakého klíče úředníci rozhodují, jak se má s podnětem naložit. Připustila možnost korupčního ovlivnění. Ale bohužel nezůstala v úřadě dost dlouho na to, aby záhadám přišla na kloub.

Poměry zhoršuje skutečnost, že ministerstvo nemá dostatek pracovníků na vyhodnocení stovek podnětů ke stížnosti pro porušení zákona a postupuje většinu spisů k předběžnému přezkumu na státní zastupitelství. Je to zvláštní situace. Státní zastupitelství je orgán žaloby a zde se po státních zástupcích žádá, aby nalézali pochybení, učiněná v neprospěch obhajoby. Obávám se, že výsledek odpovídá nepřirozenosti řešení.

Všechno je v lidech. Ministři přicházejí a rychle odcházejí, zatímco aparát zůstává. Občas se stává, že úředníci nabydou dojem, že jediná reálná úloha v řízení k podnětu o stížnosti pro porušení zákona je ta jejich, zatímco ministr jen formálně potvrzuje jejich moudrá rozhodnutí. Kvalita  vyhodnocení podnětů ke stížnosti pro porušení zákona je závislá na odborné a lidské vyzrálosti zpracovatelů. Kdysi si ministerstvo ke  zlepšení jejich úrovně pomáhalo přizváním soudců na stáž. Později ale Ústavní soud posoudil tuto praxi jako nesouladnou se zásadou nezávislosti justice a používání stážistů skončilo. Bezprostředním podnětem byl opět zásah ministra Jiřího Pospíšila, jehož přičiněním se dostal před trestní soud soudce-stážista, jenž pro ministryni Danielu Kovářovou vypracoval text stížnosti pro porušení zákona a rozhodnutí o dočasném přerušení výkonu trestu dvou odsouzených. Právě v jejich věci Jiří  Pospíšil vzal zpět stížnost pro porušení zákona bez ohledu na nařízení veřejné zasedání soudu. Kromě soudce-stážisty se před soud dostal i jeho nepřímý nadřízený. Ve prospěch pana soudce zasáhl Ústavní soud a v dalším řízení by patrně dostáhl očištění. Bohužel stres z těchto zážitků nepřežil. Jeho nadřízený řešil svou obhajobu jinou cestou a spravedlnosti se nedočkal.

O podané stížnosti pro porušení zákona rozhoduje Nejvyšší soud ČR. O odmítnutí podnětu k podání stížnosti hypoteticky rozhoduje ministr jako jediná oprávněná osoba, ale v praxi jsou to častěji úředníci, mnohdy bez vědomí ministra. Rozhodnutí o podání stížnosti pro porušení zákona se vydává s podpisem ministra, takže jeho odpovědnost je jednoznačná.

Ministr spravedlnosti je tedy božstvem, jež navenek disponuje obrovskou pravomocí, ale její reálnou cenu snižuje spousta vlivů, jimž nemůže čelit. Přesto považuji za žádoucí, aby ministr spravedlnosti věnoval této agendě co největší pozornost.

Třetím božstvem je nejvyšší státní zástupce, nadaný pravomocí přezkumu ukončené věci. Stěžovatelé se na něj obracejí, když neuspějí v soustavě přezkumů, prováděných státními zastupitelstvími nižšího stupně. Záleží pouze na jeho úvaze, zda žádosti o provedení přezkumu vyhoví a proti jeho rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. Nejvyšší státní zástupci svého oprávnění využívají jen zřídka, což jako laik považuji za nesprávné. Mám totiž dojem, že díky různým stavovským, kolegiálním, místním a jiným vazbám orgánů činných v trestním řízení zůstává nedošetřeno dost případů trestné činnosti, jež by si zasloužily dotažení do konce.

Připomenu dva případy použití  přezkumu ukončené věci, které upoutaly pozornost veřejnosti, někdy i dosti nevlídnou. Jedním byl přezkum usnesení jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká jeho usnesení přezkoumala a zrušila. Teprve když doplnil dokazování a na stanovisku setrval, nechala věci volný průchod. Druhým byl přezkum usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání všech obviněných v kauze „Čapí hnízdo“. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman zrušil jeho rozhodnutí ve vztahu k obv. Andreji Babišovi a Janě Nagyové, ostatní „omilostnil“. Asi se chtěl Andreji Babišovi odvděčit za to, že nevyhověl různým výzvám k jeho odvolání.

Nejvyšší státní zástupce Igor Stříž seznamuje předkladatele žádosti o provedení přezkumu obvykle prostřednictvím pověřeného podřízeného. Přesvědčil jsem se, že jeho rozhodnutí je přesto neprolomitelné, i když vyjádření podřízeného může vyvolat pochybnosti.

Když jsem dostal přípis pověřeného státního zástupce o nevyhovění žádosti o provedení přezkumu ukončené věci, zjistil jsem, že autor pominul několik závažných nezpochybnitelných skutkových zjištění. Pokusil jsem se prolomit neprolomitelnost takto odůvodněného rozhodnutí. Zaslal jsem nejvyššímu státnímu zástupci podnět k vykonání vnitřního dohledu nad počínáním jeho podřízeného. Jako laik se domnívám, že nepodal bezvadný výkon. Odpověděl mi ředitel příslušného odboru NSZ: požadavek na provedení  vnitřního dohledu je sice přípustný, ale dohled neproběhne. Jeho výsledek by totiž mohl směřovat proti rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, jehož zpochybnění je nepřípustné. I kdyby výsledek vnitřního dohledu byl pro mne příznivý, na rozhodnutí nejvyššího státního zástupce by to nemělo vliv.

Bylo tak znemožněno trestní stíhání velmi ošklivé trestné činnosti ke škodě pravděpodobně nevinných osob. Nezbývá než vzít na vědomí, že naše ústavní právo nikomu nezaručuje, že bude potrestána trestná činnost k jeho škodě. Vyšetřování skončilo, zapomeňte!

Pod vlivem popsané zkušenosti jako laik soudím, že nejvyšší státní zástupce je silnější božstvo než ministr spravedlnosti. Ale stejně jako v případě ministra spravedlnosti považuji za vadu, že nemohu mít jistotu, že zamítavá stanoviska podřízených jsou autentickým vyjádřením božstev. Kdyby vstal z mrtvých Franz Kafka, možná by si na tomto námětu pochutnal.

Zdeněk Jemelík