Budu se zabývat rozsudkem ze 17.prosince 2019, vydaným senátem Radomíra Koudely zlínské pobočky Krajského soudu v Brně, o němž jsem  na základě bezprostředního dojmu ze soudní síně psal v článku „Hororový rozsudek“  z 19.prosince 2019 ZDE. Pro oživení paměti čtenářům připomínám, že jde o příběh násilného vymáhání stamilionového dluhu, v němž věřitel, ods. Jaroslav Novotný, měl nechat unést dlužníka Pavla Buráně do svého domu najatým komandem „zakuklenců“ a tam jej měl nechat pod hrozbou usmrcení podepsat listiny, jimiž se dlužník zavazoval k splnění svých závazků.

Nyní se k rozsudku vracím, maje k disposici jeho písemné vyhotovení. Jde v pořadí o druhý rozsudek nalézacího soudu, když ten první vrátil Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací k novému projednání s odůvodněním až znevažujícím a se závaznými právními pokyny, s nimiž se měl nalézací soud vypořádat.

Upozorňuji čtenáře, že jsem laik, takže mé úvahy je třeba brát s rezervou.  Mimo to vedu v patrnosti jak možnost, že se obžalovaní dopustili žalovaného trestného jednání, tak i možnost, že máme co do činění se simulací trestného činu za účelem kriminalizace věřitele, provedenou podle předem připraveného sofistikovaného scénáře.

Nový rozsudek obsahuje zásadní změny proti původnímu. Odsouzeným se snižují tresty o jeden rok, tedy Jaroslavu Novotnému na 7 let odnětí svobody a Jaroslavě Novotné na 4 roky, k tomu panu odsouzenému se ukládá peněžitý trest ve výši 2,5 milionů Kč. Poškozeného Pavla Buráně s jeho nárokem na náhradu škody soud odkázal do občanskoprávního řízení.

Kromě toho soud zprostil obžaloby oba zbývající „zakuklence“. Soud přesto dále věří, že pošk. Pavel Buráň se dostal do domu obžalovaných proti své vůli a tam byl vystaven vyhrožování usmrcením, ale vykonavatelé násilí se z formálního hlediska jaksi „vypařili“. Je to příznačný znak rukopisu soudce Radomíra Koudely, kterého jsem si všiml již u prvního rozsudku, o němž jsem psal 30.března 2018 v článku „Hororový příběh od zlínského soudu XI“ ZDE: vzniknou-li v argumentaci soudu neudržitelné trhliny, nastoupí jako na starořeckém divadle deus ex machina, který je přeskočí a jede se dál.

Základním důkazem proti obžalovaným zůstává rozporuplné svědectví pošk. Pavla Buráně, jehož průkaznost osvobození „zakuklenců“ podstatně oslabuje. Aby se nezhroutilo jako osamocený důkaz, soud je ve svých úvahách podpírá různými „berličkami“ a někde se opět vynoří nějaký deus ex machina.

Soud se nadále drží utkvělé představy, že Jaroslav Novotný si sám napsal dopis z 15.srpna 2014, jímž měl pan poškozený vyjádřit ochotu napravit  jejich vztahy. Trvá nadále na mylném tvrzení, že pan odsouzený jej uložil do paměti počítače dříve, než mu jej doručila pošta. V argumentaci původního rozsudku toto měl být „úhelný kámen“ dokazování, ale odvolací soud jej odsunul do pozadí. Upozorňuji, že paměť počítače Jaroslava Novotného prozkoumala policie a tři znalci, z nichž dva dodal současný zmocněnec poškozeného. Šli hodně do hloubky, zabývali se zkoumáním metadat a zbytků smazaných souborů. Našli ledacos, nikoli však stopy po textu dopisu, vytvořeného v textovém editoru, bez něhož by provedení v použitém  JPEG formátu nemohlo vzniknout. Osobně nepřisuzuji autorství Pavlu Buráňovi ani Jaroslavu Novotnému.  Mohl jej napsat kdokoli a zapadá jak do scénáře přípravy na vydírání  Pavla Buráně, tak do scénáře simulace jeho vydírání.

Podivuhodné je tvrzení soudu, že ods. Jaroslav Novotný „najal nezjištěný počet osob“, které násilně dopravily pana poškozeného k Novotným a tam jej ohrožovaly hned dvěma zbraněmi, aby jej přinutily k povolnosti. Znělo by to věrohodně, nebýt skutečnosti, že pošk. Pavel Buráň nejdříve uvedl, že únos provedli Ukrajinci nebo osoby mluvící jemu neznámým slovanským jazykem, z nichž si troufl poznat pouze jednoho útočníka, časem ale s naprostou jistotou poznal policií dodané Slováky, a ty soud zprostil obžaloby. K násilí tedy mělo dojít, jen chybí „zcela podružná“ informace, kdo je spáchal. A bez násilí ze strany „zakuklenců“ by k údajnému trestnému činu Jaroslava Novotného nemohlo dojít. Soud se „pro jistotu“ nezamýšlel nad tím, zda je normální, aby se protivníci, z nichž jeden byl vystaven násilí, po skončení akce posadili jako přátelé ke stolu a zpili se tvrdým alkoholem do takové míry, že  pan poškozený zvracel a padal, a zda je normální, aby křehká ods. Jaroslava Novotná se vystavila nebezpečí napadení, když se uvolila vézt sama autem robustního opilého poškozeného, jenž dle tvrzení soudu utrpěl v jejich domě těžké příkoří, na němž se měla osobně podílet. Tvrzení pana poškozeného, že se pitce nemohl vyhnout, je vzhledem k mohutnosti jeho postavy zjevně nepravdivé. 

Stejně jako dříve soud tvrdí, že nějaký deus ex machina zajel z Kunovic do Uherského Hradiště, aby z mobilního telefonu Pavla Buráně odeslal dvě SMS, oznamující jeho příchod.

Bylo třeba odůvodnit nepodmíněný trest ods. Jaroslavě Novotné, proto soud tvrdí, že se „podílela na řízení maskovaných mužů v domě, kterým společně s Jaroslavem Novotným nařizovala, co mají dělat, kam jít, co mají přinést, apod.“ a páchala další nepravosti. Jiný důkaz proti ní než svědectví Pavla  Buráně soud nemá. Ale koho řídila, když obžalovaní „zakuklenci“ byli soudem zproštěni ?

Vyjádřením, že pan poškozený utrpěl lehká zranění na těle, která nevyžadovala další léčení, soud přešel mlčením názor znalce, obstaraného obhajobou, o nesouladu zjištěných zranění a popisu skutkového děje  panem poškozeným.

Senát Radomíra Koudely provedl v odůvodnění rozsudku určitou sebereflexi ve vztahu k původnímu rozsudku na pozadí závěrů odvolacího soudu, který zpochybnil přezkoumatelnost původního odůvodnění až do té míry, že je neuznal za způsobilé k posouzení viny obžalovaných a uložil nalézacímu soudu řadu úkolů k doplnění dokazování.

Soud skutečně některé své úvahy prohloubil. Například ze sledování pohybu mobilního telefonu pana poškozeného vyvodil, že z pracoviště vyjel směrem ke svému bydlišti, tedy k místu, na kterém měl pak být zastaven únosci, nikoli směrem k bydlišti obžalovaných. Soud nepřipouští možnost, že zajížďka mohla být součástí scénáře akcí ke kriminalizaci ods. Jaroslava Novotného.

Plných 12  stran ze 126, popř. 45 odstavců z 246, věnuje soud rozboru odposlechů telefonických rozhovorů, prostorových odposlechů a rozhovorů v autě, jímž se snaží prokázat nevěrohodnost odsouzených, již se domlouvali na taktice vystupování před soudem, vyhodnocovali důkazní situaci, odhadovali její stav atd. Velkou úlohu hrál nesmírně upovídaný svědek S.J., (nyní těžce nemocný) bývalý kriminalista, nadaný bujnou fantazií, jenž hrál roli  poradce ods. Jaroslava Novotného. Ze spousty úryvků řeči se soud snaží vydolovat zrníčka aspoň nepřímých důkazů o tom, že k vydírání v domě Novotných skutečně došlo. Tato část odůvodnění rozsudku snižuje jeho přehlednost a obhájcům bude ztěžovat zpracování odvolání. Dle mého laického úsudku to je informační balast.

Soud dále doplnil výslechy svědků podle pokynů odvolacího soudu a provedl několik důkazů znaleckými posudky a výslechem znalců k nim. Významný byl znalecký posudek z oboru odorologie, jenž označil použití pachové stopy k usvědčení obž. Sádeckého za nepoužitelné.

Pro obhajobu je zvlášť významný znalecký posudek primáře MUDr. Jiřího Hladíka, jenž prokazoval, že drobná zranění na těle pana poškozeného neodpovídají jeho popisu  způsobu, jakým s ním „zakuklenci“ při „únosu“ nakládali. Pokud na jiném místě  ( v odst.220)  soud bagatelizuje jeho zjištění o nepřítomnosti strangulační rýhy na krku pana poškozeného odkazem na povinnost únosců dopravit jej do domu Novotných v „použitelném“ stavu, je to úsměvné, neboť pan poškozený vypověděl, že v důsledku škrcení chvílemi ztrácel vědomí. Soud v této souvislosti fakticky přiznává nadržování panu poškozenému, neboť v situaci rozporů mezi znaleckými posudky, jež obstaraly strany řízení, nenařídil pořízení revizního posudku. Odůvodnil to jednoznačností důkazní situace, která právě díky rozporům v nálezech znalců jednoznačná nebyla.

Z doplnění dokazování vytěžili oba „zakuklenci“, když z něj vyplynuly  zesílené pochybnosti, zda je pan poškozený viděl dříve než při rekognici in natura a jak je tedy mohl s určitostí označit při rekognici podle fotografií. Se zlomyslností sobě vlastní podotýkám, že nepovažuji za vyloučené, že mu před rekognicí podle fotografií někdo „poradil“. Jinak soud musel připustit nepřípustnost rekognice podle fotografií, neboť identita  a místa pobytu podezřelých byla policii známa a bylo tedy možné provést rekognici in natura.

Soud vyhověl závaznému pokynu odvolacího soudu také tím, že nechal vypracovat znalecký posudek na věrohodnost pana poškozeného Pavla Buráně. Posudek vyzněl v jeho prospěch. Ve vztahu k posudkům, které byly  vypracované na oba obžalované a Bibianu Dargovou lze konstatovat, že účastníky řízení jsou pouze slušní, věrohodní lidé. Účinnost posudku na pana poškozeného ovšem snižuje vývoj jeho výpovědí o identitě „zakuklenců“,  nesoulad poranění na jeho těle s popisem způsobu nakládání s ním při „únosu“  a posléze nepřehlédnutelná motivace ke kriminalizaci ods. Jaroslava Novotného. Tu zesiluje skutečnost, že v minulosti došlo k pokusům přimět pana odsouzeného k prominutí velké části pohledávky a zatím také neobnovení splátek.

Soud vyhodnotil některé poznatky znalců z oboru kybernetiky, dodaných zmocněncem poškozeného, jako důkaz trestné činnosti. Např. se raduje nad tím, že pan odsouzený neznal přesnou výši dluhu. Nechápu, jaký význam to má pro prokázání, že došlo k popsanému vydírání.  K podobnému účelu soud vyhodnocuje komunikaci mezi panem odsouzeným a jeho právníkem v průběhu přípravy obchodně právních dokumentů. Soudím, že jde o záležitosti, které k „únosu“ a „vydírání“ v domě Novotných nemají přímý vztah a patří do obchodně právního řízení. Zejména soud přistupuje k  hodnocení listin, které  je nepříznivé pro pana odsouzeného, pod zorným úhlem závěru, že skutečně došlo k vydírání, že Pavel Buráň podpisoval pod nátlakem. Čili zde vzniká jakési „důkazní perpetuum mobile“. Nezpochybnitelná je pouze skutečnost, že v době setkání obou pánů v domě Novotných pan poškozený dlužil obrovskou částku, což nepopírá, a přestal platit dohodnuté splátky.

Stojí za zmínku, že soud zamítl požadavek obhajoby na výslech svědka Michala Milíčka, bývalého taxikáře, který z vlastní iniciativy nabídl svědectví, že mu pan poškozený nabídl 100 tis. Kč za falešné svědectví, že viděl údajnou akci „únosců“ na silnici. Rozhodnutí soudu lze omluvit pouze tím, že svědek se přihlásil krátce před ukončením řízení, takže jeho výslech by patrně vedl k odročení vydání rozsudku až o několik týdnů. Je možné, že předseda senátu počítal s možností, že mu odvolací soud poskytne možnost, aby důkaz provedl v dalším kole. Jinak by se ovšem jednalo o otevřené trestuhodné nadržování panu poškozenému.

Při závěrečném vyhodnocení důkazů soud nadále považoval za „úhelný kámen“ dokazování domnělý dopis Pavla Buráně z 15.srpna 2014, který si podle soudu pan odsouzený napsal sám. Nadále opakuje mylné tvrzení o vložení  dopisu do paměti počítače pana odsouzeného před jeho doručením poštou: pan soudce prostě neví, že složku lze označit kdykoli jakkoli, zatímco vložení souboru do paměti se zapíše automaticky se skutečným datem a časovým údajem. V podstatě dospěl soud k závěru, že proti situaci před vydáním rozsudku nedošlo doplněním dokazování ve vztahu k manželům Novotným k žádným změnám, proto jen s ohledem na plynutí času upravil výši trestů. Uznal věrohodnost výpovědí Pavla Buráně a pominul nejednotnost ve výpovědích svědků obžaloby, kteří měli něco vidět na silnici, kde mělo dojít k „únosu“. Pikantní je vyjádření, že pan poškozený by si nedovolil křivě obvinit pana odsouzeného, neboť si byl vědom, že na domě jsou umístěny kamery: obhajoba mnohokrát poukázala na skutečnost, že policie provedla domovní prohlídku až v době, kdy měla naprostou jistotu, že záznamy ze dne činu budou přemazané. Vyvolává to podezření, že policie jednala ve prospěch pana poškozeného.

Pokud se týká zproštění obžaloby obou zbývajících „zakuklenců“ soud míní, že je musel zprostit pro chatrnost důkazů, ale v podstatě nadále věří, že se na činu podíleli.

Soud měl po pěti letech od činu naprostou jistotu, že pan poškozený ani stínem ochoty nejeví zájem uhradit dluh. Přesto si nepoložil otázku, zda měl Pavel Buráň kromě kriminalizace ods. Jaroslava Novotného jinou možnost, jak se zbavit nepříjemného věřitele. Ale také nezkoumal otázku, zda vynucení podpisu listin dne 7. října 2014 bylo pro Jaroslava Novotného jedinou možnou cestou k vymáhání dluhu. Celkově síle motivace obou soupeřů soud nevěnoval přiměřenou pozornost.

Skutečně kuriozní je víra soudu, že k trestnému činu došlo, když bez součinnosti „zakuklenců“ k němu dojít nemohlo, ale v jejich součinnost věří, i když je zprostil obžaloby.

Vyšlo dne 19.1. 2020 na mém blogu  a na webu Chamurappi z.s.