Byl to v pořadí druhý prvostupňový rozsudek v tomto řízení s tímto námětem, když ten  první, vyhlášený předsedkyní Ivetou Šperlichovou, označované v mých článcích přezdívkou „soudkyně OLO“, byl zrušen jako vydaný podjatou soudkyní.

Skupina obžalovaných není jednolitá. V článcích o této kauze jsem poukázal na svár dvou táborů, jež jsem označoval jako „Slušňáky“ (bratři Lebánkovi & spol.) a „Rošťáky“ (bratři Šulyokovi & spol.). Svár vyústil až v použití násilí na bratrech Lebánkových ze strany Romana Šulyoka, za které byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Pokračoval pak ve vystoupeních Romana Šulyoka jako fabulujícího svědka obžaloby proti „Slušňákům“. Teprve později jsem pochopil, že „zvláštní jednotkou“ je ods. Jiří Uhřík ml., který má nějaký spor se „Slušňáky“ a  příležitostně se přiklání k „Rošťákům“. Jeho úloha mi není úplně jasná. Poznamenávám pouze, že již v době běhu tohoto řízení se uplatnil jako  dodavatel potřeb pro balení cigaret v jiné kauze podobného druhu, v které kupodivu nebyl obviněn, pouze zůstal v postavení nevypovídajícího svědka.

„Mimo „Slušňáky“ a „Rošťáky“ stojí řemeslníci, najatí na zprovoznění výrobních strojů za účelem přípravy jejich prodeje na Ukrajinu. Nikdy jsem nepochopil, proč byli obviněni. Až do navezení tabáku mohli věřit, že připravují stroje na prodej.

Znám moudrého člověka, jenž s oblibou používá valašské přísloví „urob súsedovi dobře, ose.e ti plot“. Toto přísloví se mi vybavilo, když jsem naslouchal chaotickému ústnímu odůvodnění rozsudku. Bratři Lebánkovi nepochybně „urobili dobře“ Romanu Šulyokovi, když na doporučení  společného známého mu pronajali skladové prostory, aniž by jej znali, a věříce legendě, že po předvedení strojů zájemci   je Roman Šulyok vyveze do zahraničí. Kdyby mu „neurobili dobře“ unikli by nepříjemnostem osmiletého pronásledování orgány činnými v trestním řízení.

Držím-li se nazírání na skutkový děj také jako na projev konfliktu výše zmíněných skupin, pak musím konstatovat, že „Slušňáci“ rozsudkem „dopadli jako sedláci u Chlumce“. Dřívější předsedkyně senátu, podjatá Iveta Šperlichová, vyčlenila věc  obž. Romana Šulyoka do samostatného řízení, v němž jeho trestní stíhání pro neúčelnost zastavila. Také věc jeho mladšího bratra Jana vyloučila do samostatného řízení, ale aspoň mu uložila podmíněný trest. Její rozsudek byl ale zrušen.  Následně jej senát Jiřího Dufka zprostil obžaloby. „Rošťáci“ tedy vyšli z řízení bez újmy, zatímco „Slušňáci“ zatíženi sice jen podmíněnými, ale přece jen tresty odnětí svobody a citelnými peněžitými tresty. Je to v přímém protikladu k nezpochybnitelné skutečnosti, že celou údajnou trestnou činnost uvedli do pohybu „Rošťáci“, kteří se dle svědeckých výpovědí před soudem zabývali výrobou a prodejem padělků cigaret Marlboro v provozovně v Malhosticích a do Lůžkovic  se přesunuli, když jim v Malhosticích „začala hořet koudel“.

Rozsudek senátu Jiřího Dufka je v každém případě podstatně mírnější než někdejší výplod senátu „soudkyně OLO“. Nepadl ani jeden nepodmíněný trest a dokonce byl překvapivě zproštěn obžaloby obž. Jan Šulyok. Zproštění obž. Jozefa Kajaby z rozsudku „soudkyně OLO“ zůstalo zachováno. Bratrům Lebánkům soud uložil trest tří let odnětí svobody s odkladem na čtyři roky a k tomu každém peněžitý trest ve výši 750 tis. Kč. Ostatní odsouzení dostali dva roky s odkladem na dva, u některých jen na jeden rok. Společnosti Vltava Holding a.s. soud uložil peněžitý trest ve výši 500 tis. Kč.  Odsouzení jsou přesto vesměs rozhořčeni. Dle mého laického názoru není na místě se jim divit, či je dokonce za to kárat.

Sledoval jsem toto řízení z velké části již v době jeho vedení „soudkyní OLO“ a celé od počátku po převzetí předsedou senátu Jiřím Dufkem. Zaznamenal jsem jisté rozdíly ve stylu vedení procesu oběma soudci. Musím přiznat Jiřímu Dufkovi větší důkladnost dokazování  a respekt k právům obžalovaných. Přesto, nebo právě proto, ani po opakovaném poslechu zvukového záznamu z vyhlášení  rozsudku, jemuž jsem byl přítomen, jsem myšlenkové pochody tohoto senátu nepochopil. S napětím očekávám písemné vyhotovení rozsudku, z něhož se možná dovím, jak vlastně  to všecko pan předseda senátu myslel. Obávám se, že pro něj nebude snadné uhájit některé formulace před odvolacím soudem, tedy prokázat funkční vztah mezi nimi a konkrétními důkazy. Připadá mi, že nahrazování střízlivého vyhodnocení důkazů spekulacemi je zde mimořádně rozsáhlé, dokonce významnější „než je v kraji zvykem“.

Především trestná činnost probíhala podle Jiřího Dufka  v podmínkách selankovité (trochu přeháním) pohody mezi „Slušňáky“ a „Rošťáky“, takže všechno zlé páchali společně a v dohodě. Od počátku jednali se záměrem neodvést  spotřební daň z vyrobených cigaret. Společně zorganizovali návoz strojů z Malhostic do Lůžkovic, který si „Slušňáci“ přímo vyžádali. Společně převzali na překladišti zásilku tabáku od neznámého dodavatele. Většími „zločinci“ byli zřejmě „Slušňáci“, kteří určitě vše řídili, neb stroje se nacházely v jejich objektu a dokonce byli vlastníky dovezeného tabáku a vyrobených cigaret. Vyrobené  cigarety z provozovny odváželi někam k sobě,  takže jim nelze prokázat objem výroby.

Jako laikovi se mi věci jeví podstatně odlišně. Vztah  „Rošťáků“ k „Slušňákům“ vnímám jako agresi „Rošťáků“, zahájenou umístěním strojů ve skladu „Slušňáků“ pod záminkou přípravy jejich prodeje, pokračující neplacením nájemného, pak přes fyzické napadení Jana Lebánka v kanceláři jeho firmy a svévolné nakládání s jeho služebním autem až po brutální vydírání, které vyneslo Romanu Šulyokovi trest odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Dokud jsem nepoznal zblízka jak bratry Lebánkovy, tak Romana Šulyoka, nedůvěřoval jsem výkladům „Slušňáků“, že pod vlivem strachu z něj dělali vše pro to, aby jeho stroje ze skladu zmizely. Mezi oběma „partami“ je zjevný konflikt mentalit, stylu života, společenského  postavení a v dané kauze přímých obchodních zájmů.  Tuto  okolnost senát předsedy Jiřího Dufka velkoryse přehlíží.

Budu zvědav na upřesnění formulací v písemném vyhotovení rozsudku např. ve vztahu k údajnému „vyžádání“ dopravení strojů z Malhostic do Lůžkovic. Nevím o žádném důkazu, jenž by prokázal zájem „Slušňáků“ na nastěhování strojů. Bez náležitého vysvětlení nepochopím, jak mohli Lebánkovi vstoupit již na počátku do hry s úmyslem krátit spotřební daň, když je zřejmé, že na začátku nemohli tušit, že by mělo dojít k výrobě a prodeji cigaret. Nechápu, jakým způsobem vykonávali Lebánkové řídící činnost vůči řemeslníkům ve skladu, když do něj nechodili a výměna informací mezi nimi a řemeslníky není prokázaná. Ve skladovém areálu byly i jiné firmy : řídili je snad také ? Nepáchali společně s nimi ještě jinou trestnou činnost ? Nesrozumitelné mi je také tvrzení, že obě strany společně převzaly na překladišti zásilku tabáku od neznámého dodavatele, když je přece známo, že na místě činu byli pouze ods. Uhříkové – otec a syn a s nim ods. Radek Rajnoha, který bydlel ve  skladovém areálu a působil jako „děvče pro všechno“ s úkolem poskytnout v případě potřeby pomoc každému uživateli. Podle pana soudce „Slušňáci“ zřejmě věděli o všem, co se v areálu „šustlo“, i když ve skutečnosti nevěděli, a byli u všeho, i když u toho nebyli. Ještě větší záhadou je otázka, proč si Jiří Dufek myslí, že dovezený tabák patřil „Slušňákům“, když o tom není žádný důkaz. Netuším dále,  z jakého tabáku měli dle pana předsedy obvinění vyrábět cigarety před uskutečněním dovozu zásilky, k němuž došlo dva dny před vniknutím celníků a policie do skladu.

Zde se dostávám k opomenutí velevýznamného důkazu, započatému již „soudkyní OLO“, které se sice soudce Jiří Dufek pokusil napravit, ale nevedl si s přiměřeným důrazem. Jde o skutečnost, že příjezd kamionu s tabákem na překladišti očekávala skupina celníků, kteří o jeho příjezdu věděli předem a pořídili videozáznam o překládce zboží z kamionu na vozidlo ods. Uhříků. V záznamu o akci identifikovali pouze jim patrně známé osoby z řad dnešních odsouzených, ale vůbec se nezajímali o identifikaci osob, doprovázejících tabák, o identifikaci kamionu a doprovodného osobního vozidla, a nepídili se po dokumentaci k tabáku. S pravděpodobností blízkou jistotě lze usuzovat, že Pátrací odbor Celní správy musel vědět, odkud tabák přijede, kdo jej koupil a objednal a zaplatil přepravu. Také musel vědět, kdo celníky upozornil na příjezd kamionu. Jde o klíčové informace: kdo obstaral tabák, chtěl vyrábět.

„Soudkyni OLO“ mezera v dokazování netrápila. Soudce Jiří Dufek  se pokusil ji zaplnit vedením zdvořilé korespondence s Celní správou, která však žádnou použitelnou informaci neposkytla. Nepokusil se přimět ji k poslušnosti a slušnému chování trestním oznámením proti jejím vedoucím pracovníkům pro pohrdání soudem a mařením spravedlnosti. Dle mého laického názoru Celní správa odpíráním poskytnutí úplných informací soudu zastírá trestnou činnost svých zaměstnanců z r.2012. Tradičně bezzubá GIBS se tím nebude zabývat, protože skutek se stal v dávné minulosti a následky nezákonného jednání dopadly jen na hlavy bezbranných obžalovaných. Nelze se nezmínit o tom, že až do navezení tabáku do skladu nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení a obžalovaní měli aspoň hypoteticky právo věřit, že se připravuje pouze prodej strojů. 

Z logiky věci by mělo vyplývat, že jsou-li příjemcem tabáku společně „Slušňáci“ a „Rošťáci“, tabák jistě byl jejich společný majetek. Není proto pochopitelný myšlenkový skok pana předsedy senátu k označení „Slušňáků“ za jediné majitele tabáku a vyrobených cigaret.

Není také známo, jak pan soudce dospěl k názoru, že Lebánkovi odváželi vyrobené cigarety „k sobě“, když žádný sklad cigaret nebyl nalezen a také nebyly neexistující padělky podchyceny na trhu. Zřejmě scestný je názor, že skutečně probíhala výroba, opírající se o záznamy o  provozu balicího stroje, získané s pomocí otřesového čidla, umístěného celníky na balicí stroj. Neexistuje žádný důkaz o tom, že se zdařilo uvést do provozu výrobní stroj.

Zvláštností myšlenkových pochodů soudce Jiřího Dufka je také jeho přesvědčení, že Roman Šulyok měl nějakou oprávněnou pohledávku za „Slušňáky“, která ovlivňovala jeho chování. Neví sice, jak vznikla, čeho se týkala, o její existenci nemá důkaz, ale z tohoto předpokladu vychází při vyhodnocování důkazů v neprospěch „Slušňáků“ a v náznaku skoro omlouvá  Šulyokovo trestné jednání k jejich škodě, za které byl pravomocně odsouzen.

Ústní projev může být nepřesný či nesrozumitelný. Není proto vyloučeno, že v písemném vyhotovení  rozsudku sice zůstanou zachované oznámené tresty, ale v jeho odůvodnění bude vše jinak, než se mi jako laikovi  jevilo při poslechu ústního odůvodnění.

A hlavně: prvostupňový rozsudek je pouze popsaný papír, který bez potvrzení odvolacím soudem není nezpochybnitelným nosičem pravdy.

Vyšlo dne 3.10..2020 na bloggu a na webu Chamurappi z.s.