Pánové opakovali v oblacích cigaretového kouře tisícům svých diváků věčnou ságu o únosu a vydírání Pavla Buráně Novotnými, která má malou chybu: soud ji pravomocně ukončil výrokem, že není dokázáno, že se skutek stal, s následným zproštěním Novotných obžaloby. Zprošťující rozsudek obstál v odvolacím řízení k odvolání státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce nevyhověl žádosti, aby podal dovolání v neprospěch Novotných a nakonec Ústavní soud odmítl ústavní stížnost Pavla Buráně proti postupu soudů jako zjevně nedůvodnou.

Nicméně Pavel Buráň dále vede svou a působí velmi věrohodně. Jeho partner posiluje jeho věrohodnost zdánlivě odbornými komentáři. Nevadí, že únos bez únosců je nesmysl a senát předsedy Radomíra Koudely postupně všechny tři údajné únosce zprostil obžaloby. Jednoho hned prvním rozsudkem proto, že po odmítnutí soudem výsledku nezákonně provedeného odběru pachové stopy jeho „poznání“ Pavlem Buráněm se stalo osamělým důkazem, který k odsouzení nestačí. Další dva proto, že přes velké úsilí soudce, vedoucího brilantně výslechy svědků, se nepodařilo prolomit jejich alibi: prostě v danou chvíli nemohli být na místě činu. (Jak je ale mohl Pavel Buráň poznat při rekognici, když nebyli na místě? To rozum nebere.) Soud sice v odůvodnění zmiňuje, že si přesto myslí, že do únosu byli nějak zapleteni, ale to samo o sobě neznamená, že byli přímými pachateli a okolnost, že je Pavel Buráň při rekognici „poznal“ na věci nic nemění.

Na jejich zproštění mám zajímavé vzpomínky. Novotní se hlavního líčení nezúčastnili. Díky přísedícímu v senátu, který vynášel informace pachatelům podvodu ke škodě Jaroslava Novotného, kteří nakonec skončili ve vězení, jsme předem věděli, jaký bude výsledek: Novotní budou odsouzeni, „únosci“ budou se souhlasem státního zástupce pravomocně zproštěni obžaloby. Tak se i stalo: Senát odsoudil manžele Novotné na 7 a 4 roky, „únosce“ zprostil.

Po zasedání jsem se ještě chvíli zdržel v předsálí i s doprovodem. Ze soudní síně vyšel předseda senátu. Když mě viděl, začal mi přátelsky nabízet odpověď na případné otázky. Když jsem žádné neměl, upřel pohled do dálky a prohlásil, že je nešťastný, že tento rozsudek MUSEL vynést, a to hlavně kvůli paní docentce, která bude muset na 4 roky do vězení. Namítl jsem, že ji mohl uvěznění ušetřit, kdyby ji odsoudil na 3 roky s podmíněným odkladem. To ho zaskočilo, ale rychle našel odpověď: rozsudek musí být předjímatelný. Jestliže se v takových případech dávají 4 roky, musel je dát.

Z vyprávění se na diváky valí záplava údajů, kterým prostě mohou buď věřit nebo nevěřit. V pořadu nevystupuje žádný „ďáblův advokát“, který by chybičky na místě korigoval. Ledacos ale ve vyprávěnce chybí. Například se nemluví o tom, že vydírání Pavla Buráně nebylo prvním „špatným“ skutkem Novotných: krátce před tím jeho bývalý společník podal proti němu žalobu na vymožení stamilionového dluhu za nedoplacení kupní ceny za polovinu jejich společné firmy.

Vyvolání trestního stíhání způsobilo přerušení řízení, které mohlo být obnoveno až po pravomocném zproštění Novotných obžaloby. Také se nemluví o tom, že nejméně s vědomím a souhlasem Pavla Buráně přišel za Jaroslavem Novotným vyjednavač, který nabízel zastavení trestního stíhání protihodnotou za odpuštění velké části dluhu. Za dosažení dohody měl slíbenu provizi 10 milionů Kč. Nedokázal ale vysvětlit, jakým způsobem by došlo k zastavení trestního stíhání. V úvahu přicházelo zastavení nezákonným způsobem, stejně jako oklamání obžalovaného, který by se vzdal velké sumy a stejně by šel před soud. K dohodě proto nedošlo.

Zlínská policie si možného úmyslu na zastavení trestního stíhání nezákonnou cestou nevšimla. Taškařici vyhodnotila jako neškodný pokus o narovnání vztahů mezi dlužníkem a věřitelem. Do vyprávěnky ale patří i „nesrovnalosti“ v obhajobě. Například nemáme věřit, že v určitém kritickém okamžiku byli Novotní v Chorvatsku, kde užívali chorvatské telefony, neboť jejich mobilní telefony se nacházely v České republice a měnily stanoviště. Vysvětlení, že telefony měly jejich děti, nemáme věřit, ovšem o tom, že Jaroslav Novotný dodal do spisu doklady o hotovostních platbách v Chorvatsku v dané době, jeho odpůrci zřejmě nevědí.

I s „odborností“ debaty to je všelijaké. Stále se mluví o únosu. Ale právní kvalifikace skutku jako „únosu“ se nevyskytuje ani v obžalobě, ani rozsudcích. Oba meditovali nad výrokovou větou zprošťujícího rozsudku, v které mělo být uvedeno, že se skutek nestal. Ve skutečnosti zní tak, že nebylo dokázáno, že se skutek stal. Tím je dána hypotetická možnost, že k němu došlo, ale chyběly o tom důkazy. Toto vysvětlení dokonce obsahuje i výše zmíněné usnesení Ústavního soudu. Podobně se Pavel Buráň pohoršuje nad tím, že soud odmítl jako důkaz rekognice podle fotografií. Jenže ty lze použít jen za podmínek, stanovených zákonem, a těm policie nedostála. Přesto ale díky nim získal Pavel Buráň výhodu: na fotografiích mu policisté ukázali tváře obviněných, jež mu o něco později předvedli při rekognicích in natura, čímž mu „poznávání“ usnadnili.

Novinkou bylo vyprávění Pavla Buráně o jeho trestním stíhání NCOZ pro podvod se škodou 140 mil. Kč. O tom se v dřívějších mediálních výstupech nemluvilo. Z jeho vyprávění není úplně jasné, čeho se měl dopustit. Je přesvědčen, že řízení vyvolal Jaroslav Novotný. Je pravda, že Jaroslav Novotný kdysi trestní oznámení podal, ale policie nereagovala. Nereagovala ani na starší oznámení FAU a do pohybu se dala až po nějakých dalších podnětech. Nejzajímavější je ovšem jeho vyprávění o tom, jak vyplatil obrovskou částku svědkovi, který se nabídl, že za úplatu předloží NCOZ svědectví, jež změní důkazní situaci v jeho prospěch. Pak si to ale Pavel Buráň rozmyslel a svědka udal policii, kterou žádal, aby k usvědčení pachatele použila předstíraný převod peněz. K jeho lítosti policie svědka rovnou zatkla.

Zpestřením pořadu bylo předvádění knihy Zločiny beze zbraní 2c, na jejíž obálce se skví nápadný nápis ZAKÁZANÁ KNIHA. Je to pěkný případ klamavé reklamy: nápis jistě vyvolává zájem o koupi, ale tuto knihu nikdo nezakázal. Vydavatel má ale potíže s knihou Zločiny beze zbraní 2, jejíž první kapitola obsahuje páně Buráňovo vyprávění o únosu bez únosců, literárně upravené spisovatelkou Marií Formáčkovou. Právnímu zástupci Novotných se podařilo dosáhnout vydání předběžného opatření Městského soudu v Brně o zákazu distribuce knihy. Meritorní řízení dosud neproběhlo, takže není vyloučeno, že kniha nakonec půjde na knižní trh.

Pavel Buráň a jeho pomahači ale nečekali a vydali její mírně upravenou, „cenzurovanou“ verzi 2c. Pohoršlivá 1. kapitola v ní samozřejmě není. Vyprávěnka Pavla Buráně v ní sice zůstala, ale podstatně kratší a méně urážlivá. Dostal se ale do ní vzkaz pro mne (s oslovením křestním jménem), že si mám přečíst spis, a pak se přijít omluvit panu Buráňovi a jeho spojencům. Podotýkám, že spis je záznam toho, co bylo a já jsem byl u jeho tvorby od samého začátku, neboť od r.2017 jsem se zúčastnil všech soudních jednání a měl jsem přístup k doprovodné dokumentaci. Jednotlivá soudní jednání jsem doprovázel veřejnými komentáři, které jsou stále dostupné.

Až po letech si Pavel Buráň uvědomil, že jsem hrál v řízení nějakou doprovodnou úlohu a v tomto vydání Xaver Live se o mne poprvé otřel. Odvolal se na informace od současného předsedy spolku Šalamoun Václava Peričeviče. Nejsem si jist, zda si vše správně zapamatoval. Obsah těch informací mě ale nevzrušuje. Případ je však zajímavý kvůli osobě páně Buráňova informátora. Seznámili jsme se před mnoha lety, kdy Václav Peričevič stál před soudem kvůli hospodářské trestné činnosti. Přivedl jsem ho ke spolku Šalamoun, do kterého vstoupil dříve než já. Jako člen spolku Šalamoun jsem se pak podílel na spolkových úkonech podpory jeho obhajoby.

Nedokázali jsme mu ale nakonec pomoci, takže byl odsouzen, dle mého nejlepšího vědomí a svědomí nevinně. Do vězení se mu nechtělo, proto uprchl do Thajska, kde si dokázal opatřit obživu legálním způsobem. Kvůli stesku po dětech se ale po nějaké době vrátil a ukrýval se tak dlouho, až ho policie dopadla a dodala do výkonu trestu. Po polovině trestu se vrátil na svobodu a aktivně působil ve spolku Šalamoun. Jeho doménou byly zejména kauzy Nečesaný a Kramný. Dodnes oceňuji jeho precisní práci s důkazy v kauze Kramný. Tehdy jsme s mým tehdejším guru a přítelem Johnem Bokem jako staříci meditovali, co se stane se spolkem, až John Bok ukončí své působení v jeho čele.

Jako jeho nástupce jsem nepřicházel v úvahu, i když jsme spolu chodili jako dvojčata, neboť jsem o 10 let starší. A nakonec jsme se shodli v názoru, že by jednou možná mohl jeho nástupcem být mladý, dynamický Václav Peričevič. Usoudili jsme, že by se měl na případné zvolení předsedou připravit výkonem funkce místopředsedy. Na nejbližší valné hromadě jsme jej pak navrhli. Dost dobře nechápu, že stejný člověk, kterého jsem viděl skvěle nakládat s důkazy v kauze Kramný, dnes nedokáže pochopit důkazní situaci v kauze Novotných a uvěřil v únos bez únosců. Nevzrušuje mě, že k tomu přidává osobní útoky na mne. Aspoň vidím, že jsem podporoval správného člověka. Obávám se ale, že zapřažením spolku Šalamoun do káry Buráňovy pomlouvačné kampaně zneužil dobrou pověst spolku, vytvořenou Johnem Bokem.

Podlehnutí pánů Hrbáčka a Veselého pábení páně Buráňovu se tolik nedivím, protože jejich odborná zdatnost je ve srovnání s Peričevičovou o hodně nižší. A Marie Formáčková vůbec netuší, o čem píše, takže je přímo trapná.

Pravda o kauze Novotných je v kapitole Zlínský horor mé knihy Škůdci v taláru 2 a sérii článků, dosažitelných ne-li v archivech Parlamentních listů, Neviditelného psa a jiných webech, pak jistě na mém blogu.

V knihkupectvích jsou ještě zbytky prvního knižního vydání mé knihy Škůdci v taláru. Na webu ZDE jsem uveřejnil druhý díl. Ten již ale vyšel i v „papírové“ formě.

Upozorňuji na zajímavé filozoficko-právnické články na webu spolku Chamurappi (ZDE) v sekci Texty JUDr. Oldřicha Heina. Autor je mimořádně vzdělaný právník s praxí prokurátora, státního zástupce, bankovního právníka.