Provedením tohoto jednoduchého úkolu byla pověřena Evropské komise, jejíž předseda Jean-Claude Junker tak dostal jednu z poslední šancí alespoň jednou projevit před národy dobrou vůli. On však namísto toho, aby právě v době probíhajícího letního času (SELČ) zařídil, aby podzimní zpětná změna na přirozený pásmový Středoevropský čas (SEČ), byla tou změnou poslední, při čemž časy byly a jsou stále v celé EU jednotné, obrátil se ve své bohorovnosti jako ke vzoru k řecké bohyni sváru Eris, takto latentní iniciátorce Trójské války.

Řekněme si zkráceně, jak to tenkrát bylo:

Bohyně sváru Eris nebyla pozvána na důležitou svatbu, na kterou byli kromě ní pozváni všichni ostatní bohové a tak se urazila a způsobem sobě vlastním se za to pomstila. Utrhla zlaté jablko ze zahrady Hesperidek, vyškrábala na něj nápis: „Té nejkrásnější“ a vhodila ho mezi hodující bohyně Athénu, Héru a Afrodítu. K jejich sporu o krásu se nachomýtl původně ztracený syn trojského krále Priama Paris, který právě pásl svého oblíbeného býka. Chtěl sice před řešením sporu utéci, ale bohyně se ho snažily o svých přednostech přesvědčit sliby: bohyně Héra, Diova manželka, mu nabídla vládu nad Asií, bohyně války Athéna slávu a vítězství v každé válce a Afrodíté nejkrásnější ženu za manželku. Paridovi se nejvíc zamlouvala třetí nabídka, a tak podal jablko Afrodítě. Přislíbenou nejkrásnější ženou na světě byla podle všeobecného názoru Helena, dcera nejvyššího boha Dia a manželky spartského krále Tyndarea Lédy. Problém byl, že Helena již byla provdána za Tyndareova nástupce na spartském trůnu Meneláa. Paris se rozhodl Helenu králi Meneláovi ve Spartě ukořistit a odtáhl si ji do Tróje. Spartský král svolal všechny vládce Řecka a vypravil se na trestnou výpravu. Válka proti Tróji trvala 10 let a byla ukončena známou epizodou s Trójským koněm, v němž se Řekové nechali vtáhnout za Trójské hradby a tam pak Trójany pobili.

Jean-Claude Junker si zřejmě uvědomil, že zrušením nesmyslného střídání času by nevolení vládci EU mohli přijít o jednu z možností, jak i v době míru diktátorsky ovládat zdraví a spokojené životy milionů Evropanů, a tak vhodil mezi ně jako „virtuální jablko sváru“ požadavek, aby se čas ještě několikrát změnil, než se všechny státy EU domluví, jaký čas si ponechají, jestli ten přirozený (nesprávně nazývaný zimní), odpovídající jejich časovému pásmu, nebo ten nepřirozený „letní čas“, který všechny přesunuje do východoevropského časového pásma, odpovídající poloze Ukrajiny, Běloruska a pobaltských států a je jen o hodinu pozadu od času moskevského. A protože se během doby našlo poměrně dost zastánců „Letního času“ s pošetilou představou, že si prodlouží odpoledne bez ohledu na neoddiskutovatelné následky porouchaných biorytmů, navazujících na přirozené poledne a přirozenou půlnoc, je problém iniciátorky „Trójské války“ opět na pořadu dne. Mezi tyto zastánce patří totiž zejména nevelká, ale o to vlivnější, skupina golfistů, cyklistů, jezdců na koních a tenistů, jimž my ostatní svítíme Sluníčkem na jejich večerní hrátky za cenu ranní nepohody zejména našich dětí. Nikdy se všechny státy na harmonizaci času nedomluví a tak je konec střídání času opět v nedohlednu. Toho si musel být Jean-Claude Junker velmi dobře vědom.

Přesto však stále platí: Letní čas, jako neblahý výdobytek dvou světových válek, patří na smetiště dějin!

Zdeněk Kolíbal
„Čas pro Evropu“