V právu existují dva přístupy. Buď určitou věc můžeme posuzovat formálně, což učinil Šámal, nebo vnímáme materiální důsledky právního rozhodnutí, tedy přístup funkční zohledňující stav věci. Institut stížnosti pro porušení zákona narušuje princip rovnosti, neboť jej může využít v trestním řízení jen stát a ne obviněný. Ústavní soud v roce 2001 konstatoval neústavnost takového pojetí stížnosti pro porušení zákona. Dnes může být stížnost využita k zrušení rozhodnutí, je-li to ve prospěch obviněného. Využilo se toho i pro nápravu křivd způsobených totalitním režimem. V neprospěch obviněného může být výrok jen akademický, který neruší napadené rozhodnutí.

Materiálním předpokladem akademického výroku je, že jde o ukončený proces. V případě Rath jde o proces živý a je jednáním pštrosa strkajícího hlavu do písku, kdo nevidí, že v živém procesu má rozhodnutí o porušení zákona v neprospěch obviněného důsledky na další rozhodování. A v tom byla porušena zásada rovnosti. Pavel Šámal se hájil jen formálním hodnocením, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nezrušilo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o nezákonnosti odposlechů. Ovšem přítomná vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová poukázala na to, že o věci bude znovu rozhodovat Krajský soud v Praze se znalostí stanoviska Nejvyššího soudu. Obžaloba bude chtít odposlechy užít.

Spravedlnost má být slepá a měřit každému stejně podle daných pravidel. Nemůže se dívat na to, kdo je obviněný a jak moc si zaslouží trest. Právo buď platí, nebo ne. A v tom se opakují situace jako v době totalitních režimů. Rath není Horáková, ale boj o právo a jeho výklad je věčný. Pokud nebudou v soudním řízení použity jako důkazy odposlechy, které v kauze Rath označil vrchní soud za nezákonné, pak lze hovořit o akademickém charakteru rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud tyto odposlechy použity budou, nebylo rozhodnutí Nejvyššího soudu po materiální stránce akademické a je neústavní. Nejvyšší soud se tomu mohl vyhnout, kdyby rozhodnutí ve věci odložil až po skončení kauzy. Podstatou soudních rozhodnutí totiž není akademická vědecká právní rozprava, ale rozhodování o vině, trestu a právech lidí.

V kauze Rath nejde o Ratha. Již úvodní přihrání věci nepříslušnému Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem a tím pádem i nepříslušnému soudu pro přípravné řízení bylo projevem manipulace trestního řízení vedením státního zastupitelství. Ústavní soud tyto manipulace a zneužívání moci pokryl nálezem, který takové jednání zakázal jen do budoucna, když však v jiných případech opakovaně postihoval zneužívání moci zpětně. Nemyslím si, že pokud je nutno pomoci vrchnímu státnímu zastupitelství z bryndy, musí jít právo stranou. Právo jako dopředu známá závazná pravidla musí mít navrch i v kauze Rath. Většině lidí by sice nevadilo, kdyby v této kauze byla porušena. Ale nekontrolovaná moc by je pak porušovala i jinde.