Je zřejmé, že stát může rozdělovat jenom to, co pracující lidé vytvoří. Pokud chce rozdělit víc, musí si na to půjčit, tedy se zadlužit. A protože dnešní „nároková společnost“ si zvykla na relativní blahobyt a jak se říká, s jídlem roste chuť, stát, když se chce lidem zavděčit, si musí půjčovat stále víc a víc. A tak státní dluh stoupá a stoupá. A to do takových výšin, že si jeden říká, zda to bude vůbec schopen někdy splatit.

Nic ale netrvá věčně. Ani ten výše zmíněný relativní blahobyt. Zákonitě přicházejí krize, kdy se hospodářství příliš nedaří, pohár hojnosti se vyprázdní a lidé se musejí uskromnit. A když do toho ještě „někomu uteče“ z laboratoře nějaká potvůrka, je vymalováno. Jistě, může přijít nějaká živelná pohroma, jako jsou povodně, zemětřesení, nebo fantasmagorická vize jakési uhlíkové neutrality apod., ale asi nejhorší ze všeho je válka! O jejích útrapách se již mohly přesvědčit generace našich předků. Tak proč se tedy pořád válčí? Odpověď je překvapivě jednoduchá. Lidstvo je nepoučitelné, zkušenost je nepřenositelná.

A tak můžeme v médiích postupně sledovat válkou způsobené lidské tragédie v Jugoslávii, Iráku, Libyi, Sýrii, Afghánistánu a mnoha dalších zemích.  V posledním roce i na Ukrajině. V životě není nic jenom černé a bílé a prakticky každá událost má svou příčinu. Nejinak je tomu i v případě válek. Sice většinou jedna strana konfliktu tvrdívá, že za něj může ta druhá, ale mnohdy je i pro odborníky na mezinárodní vztahy a konflikty složité, ne-li nemožné, určit, kdo tím hlavním viníkem vlastně je. Našinec, který sleduje informace z více „nezávislých“ zdrojů, o tom ví své.

Sice nejsme ve válce, jak před časem nepravdivě prohlásil předseda vlády, ale doba je velice vážná. Vedení ministerstva obrany souzní s velením armády v tom, že jedině dodávky zbraní jedné straně konfliktu jsou tím jedině správným řešením a slovo mír, použité samostatně, například bez přídavného jména spravedlivý, je minimálně podezřelé.