Nejznámnější je švédský diplomat v Maďarsku Raoul Wallenber. Méně známý je portugalský generální konzul ve francouzském Bordeaux, Aristides de Sousa Mendes. Ten pomohl zachránit téměř deset tisíc židovských uprchlíků, když jim přes zákaz své vlády dál vydával tranzitní víza. Za to byl záhy propuštěn, byla mu odepřena penze a nakonec zemřel v bídě a zapomenut v r. 1954. Portugalským parlamentem byl plně rehabilitován až v r. 1988. Podobně málo známo je jméno Čiune Sugihary, japonského diplomata, ktery svým osobním, nepovoleným usilím zachranil více než šest tisíc židovských běženců.

Sugihara se narodil na 1. ledna 1900 a vstoupil na prestižní tokijskou soukromou universitu Waseda, kde studoval angličtinu. Společně se státní Todaj universitou v Tokiu se tradičně tyto dvě školy  považují za nejlepši odrazový můstek pro státní službu. Sugihara se přihlásil na inzerát ministerstva zahraničních věcí a prošel tuhou přijímací zkouškou. Byl vyslán do Harbinu v Mandžusku, aby zde studoval ruštinu. Byla zde totiž též početná ruská kolonie, jednak v důsledku ruského železničního projektu, a jednak emigrace po říjnové revoluci. Pod vlivem zdejšího kosmopolitního prostředí se Sugihara nechal konvertovat na řecké pravoslaví. Po úspěšných studiích začal sloužit v Japonskem kontrolované mandžuské vládě a postupně se propracoval až na post tamního náměstka ministra zahraničí. K jeho úspěchům patřilo vyjednávání odprodeje ruské železnice v Mandžusku. V roce 1938 je vyslán na japonské zastupitelství ve Finsku, a v březnu 1939 otevírá jako jediný zaměstnanec japonské zastupitelstvé na Litvě v Kaunasu. Německá okupace Polska sem přivedla tisíce polských židovských uprchlíků. Ti prchali narychlo a většinou bez prostředků před postupující německou armádou.

Výřez z fotografie otištěné v průvodci Sugiharova muzea, mylně tam ale zasazené do Berlína.

V červenci 1940 sovětská okupační správa vyzvala všechna zahraniční zastupitelství, aby Kaunas opustila. Sugiharovi se podařilo vyjednat dvacetidenní odklad. Ve městě se též podařilo prodlévat úřadujícímu holandskému konzulu Janu Zwartendijkovi. Vzhledem k vývoji v kontinentální Evropě bylo židovským uprchlíkům jasné, že musí ve svém útěku pokračovat. Jediná možnost byla trans-sibiřskou železnicí do Japonska a odtud někam dál. Sovětským úřadům pro ten účel stačilo japonské tranzitní vízum. Ale to mohlo být vydáno jen když žadatel měl vízum nějaké další, cílové země. Poslední šancí se stala dvě holandská zámořská území v Karibské oblasti – Curacao a Holandská Guyana neboli Surinam. Tato dvě území tehdy nevyžadovala vstupní víza, a nadto holandský konzul mohl do pasu tisknout vstupní povolení. Toto řešení by teoreticky mělo uspokojit japonskou císařskou vládu. Jenže ta byla spojencem fašistického Německa, a těžko mohla vyjít vstříc uprchlíkům z jím okupovaných území. Vláda souhlasila jenom v případě, že žadatel může prokázat, že má zajištěné pokračováni cesty z Japonska dál, ale sehnat lodní lístky z Japonska do Karibské oblasti bylo v Kaunasu prostě nemožné. Sugihara třikrát žádal o povolení výjimky, a třikrát obdržel z Tokia zamítnutí. To poslední znělo – neočekáváme jakékoliv další Vaše dotazy! Tváří v tvář stovkám zoufalých zidovských uprchlíků před branou konzulátu se Sugihara rozhodl porušit své služební povinnosti. Po devětadvacet dní, proti zákazu své vlády, vydával denně kolem 300 víz, tolik, kolik byl fyzicky schopen. Jedinou pomocnicí mu byla jeho žena Yukiko. Poslední vydával ještě z okna vlaku 1. září 1940, kdy už musel město definitivně opustit. A když se vlak dal do pohybu na Berlín, předává Sugihara dle legendy vízové razítko jednomu uprchlíkovi, aby mohl v jeho úsilí ještě chvíli pokračovat.