Stalo se již zvykem, že kvůli dluhové krizi se málem na každý summit EU hledí s velikými očekáváními.

Po summitu se pak stalo zvykem prohlašovat, že výsledkem byly kompromisy a že zas nic tak závratného nepřinesl.

Tentokrát se ale přece jen něco proměnilo. Francouzsko-německá osa přestala fungovat – a začala fungovat jakási osa středomořská. Angela Merkelová a François Hollande totiž evidentně nejsou úzkými spojenci, nekonzultují spolu každý svůj krok v evropské agendě a mají odlišné názory na aktuální situaci a nutná opatření do budoucna.

Vedle oslabené osy Paříž–Berlín na evropské pole nastoupil obratný hráč, jakého by tu řada lidí nedávno ani nečekala. Díky premiérovi Mariu Montimu, respektovanému ekonomovi s evropskou zkušeností tvrdého vyjednávání, je tím hráčem Itálie. Ekonomická situace země je velmi vážná, ale Monti tuto slabost dokázal proměnit ve svou vyjednávací sílu.

Přesvědčil evropské kolegy, že pokud nebudou přijaty jeho návrhy, Itálie může vážně ohrozit evropský projekt. Merkelová nedokázala příliš vzdorovat. A navíc, argumenty ekonoma Montiho jsou brány v nynější zapeklité situaci provázení místy až bezradností najednou mnohem vážněji než argumenty ostřílené političky Merkelové.

Navíc francouzský prezident a německá kancléřka z důvodu svých neshod své postoje nyní detailně konzultují právě s italským premiérem, což by před rokem se Silviem Berlusconim bylo zcela nemyslitelné.

A v neposlední řadě je tu Španělsko. Země s otřeseným bankovním sektorem a s obrovskou nezaměstnaností, která si však dokázala vyjednat finanční pomoc ve formě před rokem též nepředstavitelnou – převod peněz rovnou do bank, bez toho, aby musela přijmout drastické podmínky a bez přítomnosti tolik obávaného Mezinárodního měnového fondu.

Takže – „diplomatickými vítězi“ summitu jsou Itálie, Španělsko a Francie. Na kancléřku doma čekala studená sprcha, že nevyjednala, co měla, a že povolila, co neměla. Též nová situace pro dosud téměř vždy vítězné Německo.

Evropská politika je složitá a někdy těžká k pochopení. Neustálé politické změny, měnící se zájmy a jejich prosazování, noví hráči, nové osobnosti vytvářejí fascinující mix. Co na to ČR a Nečasova vláda? Ta je maximálně fascinována sama sebou. Zájmy nedefinuje, z vyjednávání se radši sama vylučuje a nějaké výhody ji nezajímají.

Evropská politika české vlády tedy rozhodně není fascinující. Zato ji lze lehce pochopit. Všudypřítomný prvek nechuti k čemukoliv „bruselskému“. V evropském prostředí to ovšem zas může budit nechuť k České republice.