Nehodlám také popírat, že jsem věřící člověk. Ale právě ona křesťanská výchova mě vede k tomu, že jestliže je nouze, pak by společnost měla to, co má, dát především potřebným, tedy zdravotně postiženým, nemocným, rodinám s dětmi, seniorům . Předpokládala bych, že se právě o to budou zasazovat duchovní.

Nečasova vláda, usilující o podporu především katolické církve, však dělá pravý opak – těmi tzv. reformnímy zákony snížila podporu jak zdravotně postiženým, tak rodinám s dětmi. O novém hodnocení invalidity a v následku toho většinou odebírání invalidních důchodů mohu jako pacientská ombudsmanka vyprávět celé příběhy. Některé jsou hodně kruté a žádný není veselý.

V této situaci mi připadá nemravné přijmout zákon, kterým se daruje církvím  134 mld. Kč. (Vláda mluví o daru, protože si je vědoma nebezpečí otevření Pandořiny skříňky  nových restitučních požadavků, pokud by vyrovnání s církvemi bylo právně považováno za restituci.) Nezpochybňuji nárok církve na to, co jim bylo odebráno po únoru 1948. To je potřeba napravit. Ale nelze staré křivdy  řešit křivdami novými. Novou křivdou je v této chvíli brát to málo, co mají, potřebným a zadlužovat následující generace.

Podporuji proto návrh sociální demokracie na vytvoření církevního fondu, výzvu k vytvoření kulatého stolu a nalezení společenského konsenzu pro řešení vyrovnání s církvemi a pozici církví nyní i v budoucnu. Považuji za velmi potřebné, aby církve měly podmínky pro naplnění svého poslání – pěstování duchovní a morální úrovně společnosti, výchovy a vzdělávání, sociální práce, charity.

Zamítnutí současné špatné a nebezpečné podoby zákona o církevních restitucích je cestou k otevření cesty k dobrému a  dlouhodobému  řešení přijatelnému pro všechny občany i církve. Nové projednání  problému církevních restitucí je také šancí pro církve, získat si ve společnosti respekt, který si víra zaslouží, a který také potřebují pro naplnění svého poslání.