"Kam jezdím na zájezdy a na besedy," prohlásil pak v polovině loňského roku známý herec a moderátor Jiří Krampol, "všude lidé strašně nadávají. Spílají všem politikům, a to bez rozdílu stran. Když jsem zvonil klíči, tak jsem si to takhle nepředstavoval".
 
Ano, ve společnosti převažuje naštvanost, objevují se výzvy k občanské neposlušnosti a hrozí se stávkami. Česká levice však takto výraznou emoci zjevně postrádá. Nic na tom nemění skutečnost, že nedávno opět "vyzvala všechny občany nespokojené s arogantní a asociální politikou české vlády, která neplní ani své vlastní sliby, včetně boje s korupcí, aby se aktivně zúčastnili žárovkového referenda o současné vládě".   
 
Slabost dnešního levicového hnutí je srozumitelnější při srovnání s koncem 19. století a první polovinou 20. století. Tehdejší levičáci nevytvářeli své hnutí tím, že se sjednotili v názoru na základní filozofickou otázku či v představě o vztahu základny a nadstavby. V uvedené době byla síla levice především v tom, že se mnohým dokázala představit jako nadějný příslib splnění odvěké touhy po lepším světě, a tento nový svět důvěryhodně nabízela. Základem síly tehdejší levice nebyl pouze program, ale také kolektivní emoce. Ano, ta se sice částečně opírala o program, ale vyrůstala i z otřesného životního postavení většiny dělnictva a vesnické chudiny. A také z pocitu mravnosti a solidarity.
 
Mluvit v politice o tom, že rozum je v protikladu k citům, není příliš efektivní, neboť emoce lidí nejen poskytují motivy pro politické myšlení, ale také pevně stanovují stupnici hodnot, které jsou užívány při politickém uvažování. S tím pak souvisí i skupinová dynamika či charismatické vedení spojené s individuálním talentem.
 
Jsem přesvědčen, že ideálem levice nemohou být nevýrazní politici, ale skuteční tribuni lidu, kteří dovedou reagovat na všechny možné příklady zvůle a útlaku, ať se vyskytnou kdekoli a týkají se kohokoli. A také by měli umět využívat každé možnosti, aby vyložili veřejnosti naše oprávněné požadavky. A rovněž poctivost by jim měla být vlastní. Ta je totiž tou nejlepší politikou.
 
Miroslav Grebeníček, poslanec PS PČR za KSČM