Japonské vydavatelství Sony Music Entertainment se stalo majitelem českého vydavatelství Supraphon. „Jsme hrdí na to, že můžeme Supraphon přivítat v naší společnosti. Těšíme se, že budeme moci posílit místní umělce pomocí našich globálních zkušeností, zdrojů a dosahu. Společně budeme oslavovat a pozvedávat českou hudbu na mezinárodní scéně,“ uvedl podle informací serveru Novinky.cz  Daniel Lieberberg, prezident Sony Music Entertainment pro kontinentální Evropu a Afriku. 

Supraphon byl založen v roce 1932 a je jedním z nejstarších hudebních vydavatelství ve střední Evropě. V rámci české a slovenské hudební scény má klíčové postavení, protože obsahuje rozsáhlý katalog hudby, kam patří repertoár ze všech žánrů, od popu, rocku, folku, ale i jazzu nebo vážné hudby.

Akvizice českého kulturního dědictví japonskou firmou se ale nepozdává Pavlu Klusákovi z Českého rozhlasu. „SUPRAPHON NEMÁ PROBLÉM, ten má česká společnost. Japonci právě koupili naši hudební minulost: respektive kupcem je Sony Music Entertainment, japonská společnost se sídlem v New Yorku,“ píše Klusák na svém Facebooku.

Supraphon tvrdí, že v rukou Sony bude postaráno o rozvoj dalších talentů a jejich nahrávek. Jenže podle Klusáka je mnohem důležitější, co bude s rozsáhlým archivem Supraphonu. „Supraphon byl v letech 1948–1989 ústředním státním hudebním vydavatelstvím, a tak je jeho archiv archivem české hudební paměti. Ať už vás zajímá Česká filharmonie, Suchý & Šlitr, Gott, Olympic, všichni ti zlatí slavíci a slavice, Hana Hegerová, oficiální desky Merty a Voňkové, ať už jdete do archivu pro cembalo Zuzany Růžičkové nebo Oldu Říhu, vždycky skončíte u toho, že nahrávky a práva patří soukromé firmě Supraphon, kterou teď koupila společnost zdáli, která má jediného ředitele pro Evropu i Afriku,“ zdůrazňuje Klusák.

Klusák nechápe, proč česká hudba nemá žádnou instituci veřejné paměti jako jiné druhy umění. „Literatura má Památník národního písemnictví/Muzeum literatury, film má NFA. Nemluvě o Národní galerii a dalších veřejných sbírkách. Hudba má co? Nic. Už Karel Čapek se zasazoval o národní zvukový archiv, viz jeho článek O národní diskotheku (1932). Ale vždycky se našly překážky, málo peněz, nechuť řešit autorskoprávní věci,“ mrzí Klusáka.

I proto po revoluci získala veškerá hudba v rámci vydavatelství Supraphon status Archivní kulturní památka (AKP), ačkoliv podle Klusáka úplně není zřejmé, co to vlastně znamená. „Nevím, co všechno to přesně znamená: ale svého času jsem se dozvěděl, že AKP nesmí opustit území státu, a nejspíš to nějak platí. Tohle je status na Facebooku, a ne článek, pro který bych vynaložil nějaké doptávání,“ říká Klusák.

Proto je podle něj klíčová otázka, jak k tomuto českému hudebnímu dědictví nadnárodní japonská firma přistoupí. „Jsem zvědav, co se dovíme, až někdo z nových majitelů promluví realisticky, bez marketingové idyličnosti, a naznačí, jaké plány Sony Music s českou hudbou mají. Na mezinárodní trh můžou vrhnout leda šňůru perel z vážné hudby,“ říká Klusák, že s českými hity by Sony vlastně nemělo moci nakládat na mezinárodních trzích.

„Heleďte, mně by skutečně nevadilo, kdyby určité supraphonské hity už nikdy nikdo neslyšel. Ale bez sarkasmu: pořád jsme měli pocit, že starat se o kulturní dědictví nahrávek je luxus a koneckonců nějaká menší část je v rozhlase. Teď se nám to vrací: česká hudební paměť přestala patřit k Česku. Překvápko,“ mrzí Klusáka, podle nějž si za to může česká společnost sama svým přístupem k hudebnímu dědictví 20. století.

Psali jsme:

Ministerstvo kultury: Mobilní Archa I. je připravena k cestě na Ukrajinu

„Kulturní komise časopisu Respekt“: Výzva ČT k odstranění filmu, kvůli směšnému gayovi

„Ať si to užijou!“ Dalibora Jandu nepozvali na Slavíka. Natočil lidem vzkaz

Dalibor Janda: Držel někdy Hřebejk samopal? To je na léčení. Nenávidím, když se umělci do všeho cpou