Říká se, že stokrát pronesená lež se stává pravdou. U mne to nějak neplatí a rád si informace ověřuji. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl strávit dovolenou v zemi, kde si podle kolegy Miroslava Kalouska zlý agresor brousí zub a dráp. Vyřídil jsem si vízum a vyrazil na východ. Dovolenou jsem si rozdělil na dvě části. První byla návštěva pohoří Kavkaz s cílem vystoupit na východní vrchol Elbrusu, ve druhé částí jsem chtěl navštívit utečenecké tábory poblíž hranic a zadat emigrantům otázku stejnou, jaký je název mého článku. 

Podle oficiálních čísel uteklo do Ruské federace 750 tisíc Ukrajinců. Podle neoficiálních informací je toto množství asi dvojnásobné, protože část, která přijela ke svým příbuzným a materiální pomoc po státu nežádá, je mimo statistiky. Největší příliv uprchlíků dosud směřoval do oblasti Rostova na Donu. Přesun bojů k jihu tuto cestu omezil. V současnosti vede hlavní proud přes Krym. V Simferopolu byla zřízena autobusová linka do přístavu Kerč. Lodí přeplouvají uprchlíci do přístavu Port Kavkaz, tady opět usedají do autobusů, které je odváží do města Krasnodar. Stejnou trasu projíždí i uprchlíci, kteří jedou vlastním autem. Na všech nádražích a veřejných místech visí vývěsky s adresou, kde se můžou utečenci hlásit. 

Vedení města Krasnodar výrazně posílilo oddělení pro příliv cizinců. Přijímací řízení zkrátili ze 30 na 3 dny. Příjem probíhá na městské radnici. Tady postižení vyplňují poměrně podrobný dotazník. Zjištěné údaje pracovníci magistrátu okamžitě přenáší do elektronické formy. 

Všichni uprchlíci jsou podrobeni lékařské prohlídce. Pokud je u nich zjištěna nemoc, např. diabetes, hepatitis..., okamžitě je jim poskytnuto bezplatné léčení. Děti a studenti jsou zařazováni do místních škol, gymnázií i vysokých škol. Práceschopná část je zaměstnávána s přihlédnutím k jejich profesi. Zapojení do pracovního procesu není problém. Na Kubáni končí žně obilovin. Letošní úroda je jednou z nejlepších za poslední desetiletí. Průměrná výtěžnost pšenice je 5,1 tuny z hektaru. Zemědělce teď čeká sklizeň kukuřice a slunečnic. Každá pracovitá ruka je vítána. Pro imigranta z Ukrajiny se přímo na místě zajišťuje bydlení, strava i pracovní místo. Stává se, že toto opatření vnáší mezi některé místní občany trochu zlé krve, protože utečenci mají přednost, ale 99 % lidí chápe těžkou situaci válečných uprchlíků a sami nabízí ubytování ve svých domech. Ostatní jsou první den ubytováni v hotelu Kavkaz. Odtud je autobusy rozváží do okolních okresů. Tato mimořádná pomoc stojí městskou pokladnu denně 10 milionů rublů. 

A teď už k samotné debatě s místními občany. Hovořil jsem s několika skupinkami lidí, a to přímo v městské radnici, před hotelem Kavkaz, ale také v uprchlickém táboře v městě Severnyj, či přímo na ulici města Krasnodar nebo v horském centru Čeget. Zastavil jsem se u každého auta s ukrajinskou SPZ. Většinou se jednalo o občany z Luhansku a Doněcku. 

V následujících řádcích uvádím odpovědi lidí na můj dotaz: „Proč utíkáte do Ruska?“, které se opakují jako přes kopírák. „Je to jediná země, která se o nás stará.“ „Porošenkovi nevěříme. Jeho vojáci po nás střílejí, střílejí i do mateřských škol. Bombardují železnice, aby Doněck nemohl vyvážet svoji základní produkci a to je uhlí. Copak jsme horší lidé jenom proto, že mluvíme rusky? Vypínají elektřinu, aby doly nemohly těžit. Pokud vypnete elektřinu, přestávají pracovat čerpadla. V současnosti je již 8 šachet beznadějně zatopeno.“ „Pro nás, rusky mluvící, postavili už dva tzv. filtrační tábory, aby všichni obyvatelé viděli, co je čeká, pokud budou proti juntě. Vláda, která posílá legální armádu k vraždění vlastních obyvatel, si jiné označení nezaslouží. Střílejí i po autech s humanitární pomocí.“ 

Dotazoval jsem se také na humanitární pomoc, kterou měl poslat prezident Porošenko a takovou jsem dostal odpověď: „Porošenko je lhář. Žádná humanitární pomoc z Kyjeva nepřišla, naopak naši lidé jsou vojáky ukrajinské armády okrádáni. Jediné, co nám posílá, jsou bomby. Ukrajinští vojáci, namísto aby pomáhali při žních, protože letošní úroda je velmi dobrá, zapalují z letadel pole s obilím, abychom pomřeli hlady.“

„Před dvěma lety se nedaleko nás začal rozebírat zastaralý, nefunkční závod. Jeho torzo kyjevská junta ukazuje jako zlodílo separatistů." 

Ptal jsem se také na přítomnost ruských jednotek: „U nás v Doněcku žádní ruští vojáci nejsou. Tam jsou pouze místní havíři, kteří brání zemi, kde se narodili a kde pracují. Oni nebojují za peníze, oni brání své domy, své rodiny.“ Jedna starší žena, která nechtěla být jmenována ani fotografována, aby se jí nebo jejích blízkých nedotkly případné trestní sankce ze strany Kyjeva mi řekla: „Podívejte. Můj syn byl důstojníkem Ukrajinské armády. Když viděl zvěrstva, která armáda páchá na civilním obyvatelstvu, přešel s kolegy a plnou výstrojí na stranu obránců svobody. Tito důstojníci, kteří mají vojenské zkušenosti, učí mladé dobrovolníky válečnickému umění.“ 

A takové byly další odpovědi: „My jsme o Majdan nestáli. V době podzimních mítinků jsme pracovali ve fabrikách. Nechceme válku. Chceme domů. Obnovit naše rozstřílená obydlí a začít pracovat, abychom se měli stejně dobře jako se mají v Rusku.“ „Podívejte se, jak se nám Rusové příkladně věnují. Naší nemohoucí 85letou babičku přinesli na rukou až sem. O nás všechny se příkladně starají. Máme nádherné ubytování. Dostáváme zdarma stravu. Rusko nám vytváří pracovní podmínky, abychom se mohli zapojit do pracovního procesu a nezůstáváli našim bratrům na krku.“ 

Je mi jasné, že řadě čtenářů se tyto informace budou zdát stejně jako mně neuvěřitelné. Většina z nás má v paměti okupaci Československa spojeneckými armádami Varšavské smlouvy v roce 1968. Kvůli zjednodušení se traduje dodnes výraz: „Napadli nás Rusi.“ Jako občan České republiky uvedené napadení ostře odsuzuji. Nesouhlasím ale s hodnocením, že to byli jen Rusi. Pominu-li účast vojáků Polska, Maďarska, Bulharska a NDR, pak z bývalého SSSR to byli převážně vojáci nejblíže položených svazových států Ukrajiny a Běloruska. Vojáky neviním, ti chudáci ani nevěděli, kam jedou a proč tam jedou. Hlavní vinu čtyřicetileté okupace dávám Ukrajinci, Leonidu Iljiči Brežněvovi s jeho cynickým prohlášením: „Vot, eto vaše dielo."