Vážená paní předsedkyně, vážení členové Konfederace, pane kardinále, vážení vzácní hosté, dámy a pánové,

děkuji za pozvání na tuto Vaši každoroční akci, nad kterou jsem rád udělil svou záštitu. Dobře víte, že si práce Konfederace politických vězňů nesmírně vážím, a proto také považuji svou přítomnost zde za vážnou a nezbytnou. Pro mne je to setkání s Vámi všemi v tomto sále nepochybně poslední v roli prezidenta republiky. Jsem si toho vědom a mohu si jen přát, aby se můj nástupce díval na Konfederaci a na Vás osobně takovým způsobem, jakým jsem se pokoušel dívat já. Nesmírně jsem si vážil Vaší současné činnosti i Vašich činů minulých. Toto není třeba více zdůrazňovat.

Považuji - a znova jsem si to uvědomil, když jsem slyšel slova Vaší paní předsedkyně - Konfederaci za nezastupitelnou instituci a organizaci naší země. Musí být někdo, kdo s tak obrovskou životní zkušeností připomíná věci, na které u nás nesmí být nikdy zapomínáno. To je nezastupitelná role, kterou hrajete. Všichni stárneme, všem nám roky přibývají (říkám to záměrně v první osobě množného čísla, neboť jsem si toho stejně dobře vědom sám) a klademe si otázku, jak zajistit, aby hlas, který zazníval celá léta od Vás, byl přítomen v naší komunitě i nadále. Něco je nezastupitelné, něco je nevratné, něco se nedá vytvořit úplně znova, ale myslím si, že jste zaseli zdravé semínko a pevně věřím, že bude růst.

Stále se hovoří o otázce nezapomínání. To je významné heslo, ke kterému jsem se vždy hlásil. Nejenom řada z Vás, ale i mnoho občanů České republiky, bylo zneklidněno poselstvím, které nám přinesly páteční a sobotní volby do krajů a do třetiny senátu České republiky. Toto bychom měli připomenout milionům lidí, kteří na volby nepřišli a tím dali signál, že to, co se u nás děje, je nezajímá nebo zajímá málo a nebo si myslí, že se to odehraje i bez nich. Bez nich se to odehrálo s výsledkem, který po listopadu 1989 nemá precedens. S výsledkem, který u nás za (bez měsíce) 23 let nikdy nenastal. Je to věc nová. Dobře vím, že v duši každého z Vás je touha teď tady vystoupit a promluvit o tom, jak se znova do významné politické pozice dere jedna politická strana, která Vám před půl stoletím způsobila tolik utrpení. To je nepochybně pravda. Ale já jsem trošku přísnější soudce a mám sklon říci a zdůraznit, že není pravda, že volby někdo vyhrál. Volby také někdo prohrál. Považuji za nezbytné, aby ten někdo, kdo volby prohrál, to přijal jako prohru. Prohru, která by měla zatřást se všemi těmi, kteří prohráli (a to je mnoho z nás) tak, aby se pokusili udělat něco pro to, aby příští volby nedopadly takovým způsobem, jakým je to dnes. Skoro bych viníky výsledku voleb hledal na jiné straně než na straně vítězů těchto voleb. To je třeba říci razantně a hlasitě. Jsem smutný z toho, že se k tomu ti, kteří nevyhráli, takto jasně a takto zřetelně nepřihlásili.

Když jsem se potkal s paní předsedkyní a s pány místopředsedy na pár minut v předsálí, říkali mi: „Co bude po nás?“. Jestli sem ještě někdy přijdeme? Nebyl bych tak pesimistický. Konfederace politických vězňů není na žádné odepsání. Je tady a jsem pevně přesvědčen, že tady bude i nadále.

Přeji vám k tomu mnoho úspěchů, síly, zdraví a hlavně životního elánu. Děkuji za pozornost.

Václav Klaus, Španělský sál Pražského hradu, 18. října 2012