Soudružky a soudruzi,
každá diskuse o globálním rozměru krizí by měla začít konstatováním, že to, čemu se říká „současná globální krize“ není jevem globálním. Ani v jednom ze svých rozměrů: nebyla globální, když se jí říkalo hypoteční krize, nebyla globální ani jako finanční či dluhová krize. Je to krize Západu, která má globální dopad.

Především bych v této souvislosti chtěla připomenout, že v roce nejhoršího propadu hrubého domácího produktu Evropské unie, Spojených států, ale i Ruska, se státům jako je Čína, Indie, ale i Brazílie či Turecko ekonomicky dařilo. Stačí připomenout některá známá čísla: jak uvádí Mezinárodní měnový fond, v roce 2009 poklesl hrubý domácí produkt celosvětově o -0,6 %, ovšem v Evropské unii o -4,2 procenta (Česko -4,1 %), v téže době však Čína zaznamenala růst o +8,7 %. A jestliže loni zaznamenala Evropská unie růst 1,6 % a USA 1,5 %, pak Čína 9,5 %, Argentina 8,8, Turecko 8,5 a Rusko 4,3 %.

Tyty makroekonomické údaje doprovázejí další pozoruhodné jevy. Podle poslední zprávy OSN o plnění mileniových cílů se díky východní Asii, především, Číně, snižuje podíl lidí žijících pod hranicí 1,25 US dolaru na den, a to na loňských 27 % světové populace. Podíl hladovějících se ovšem nezdaří snižovat, což při růstu obyvatel planety znamená nárůst počtu podvyživených lidí - v roce 2007 činil 837 milionů. Podle téhož zdroje zaměstnanost ve světě od roku 2000 mírně klesla. Mezinárodní organizace práce uvádí, že v letech 2007 až 2010 vzrostl počet nezaměstnaných ve světě o 27,6 milionů lidí, a to na 205 miliónů; pozoruhodné je, že ve vyspělých ekonomikách, tedy Severní Americe a Evropské unii, je relativně dvakrát větší nezaměstnanost než ve východní Asii, kam je započítávaná i Čína (tato charakteristika svědčící ve prospěch východní Asie platí i pro zaměstnanost žen a mladých lidí).

Z těchto jednoduchých údajů vyplývají tři základní skutečnosti:

1. Vývoj ve světě je nerovnoměrný a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit. Zdá se, že nelze hovořit o jednotném globálním ekonomickém osudu lidstva. Zatím je patrné, že se rozcházejí tempa ekonomik zaměřených na liberální mechanismy, soukromé nadnárodní monopoly a zadlužený rozvoj, což je příznačné pro západní státy, a tempa ekonomik chránící se před otřesy globálního trhu merkantilistickými opatřeními a nebojící se státních zásahů či vytváření nových nástrojů jako jsou tzv. suverénní fondy.
2. Trvá společný celoplanetární osud lidstva v podobě globálních problémů, a to od znečišťování životního prostředí, přes sociální nerovnost až po nebezpečí sebevraždy lidstva v jaderné válce.    
3. Snižuje se schopnost globálního řízení. Organizace spojených národů, WTO, Mezinárodní měnový fond či Světová banka, ale nově i skupina G 20, nemají nástroje a ideje, které by mohly zastavit narůstající globální hrozby a rizika.

Z této změti změn a problémů bych chtěla vyzvednout dva aktuální problémy a jedno pozitivum.

Především chci upozornit na pokles významu mezinárodního práva. Tento moment souvisí bezprostředně s poklesem schopnosti řídit globální procesy, ovšem není ani prvopříčinou, ani jediným projevem této skutečnosti. Růst právního nihilismu, který zaznamenáváme v posledních letech, vyplývá ze samotné povahy mezinárodního práva jako politické dohody mezi státy, především pak mezi mocnostmi. Porážka Sovětského svazu a jeho spojenců ve studené válce změnila globální politické prostředí: vojenskou rovnováhu mezi Východem a Západem vystřídala hegemonie Spojených států. Tím se vytvořil prostor pro nárůst politického voluntarismu. Ten se projevuje například v podobě vizí o oprávněnosti vézt tzv. preventivní války proti problémům, které se ještě neprojevily, jak to známe z Bushovy zahraničněpolitické doktríny. Je však přítomný i v představách o možnosti vytvořit si pro jeden stát, tedy USA, globální protiraketovou obranu a přeměnit tak svoji vojenskou převahu v beztrestnost při jakémkoliv jednání – jak to známe nejen z Bushovy, ale bohužel též z Obamovy zahraniční politiky.

Výsledkem poklesu významu mezinárodního práva nemůže být nic jiného než obnova koloniálních praktik některých mocností. Od bombardování Jugoslávie, přes dlouhodobou okupaci Afghánistánu a Iráku či vybombardování Libye až po přípravu intervence do Sýrie a Íránu všude vidíme nadužívání vojenské síly v mezinárodních vztazích, a to zcela v rozporu s mezinárodním právem.

Pokles významu mezinárodního práva vidíme i na takových praktikách, jako vysílání tzv. contractors, žoldnéřů ze soukromých firem specializovaných na zabíjení, za peníze Pentagonu – v roce 2010 jich ministerstvo obrany platilo jen v Iráku přibližně sto tisíc. Jsou to žoldnéři, za něž zdánlivě vysílající stát nenese právní odpovědnost, jsou tedy nejen pro špinavou práci, ale i mimo statistiky oficiálních padlých. Jsou to ovšem žoldnéři, na které by se ale též nemělo vztahovat ženevské právo týkající se zajatců.

V tomto narůstajícím právním chaosu jsou na tom nejhůře malé státy, jako je například Česká republika. Spojenci nás zatahují do vojenských konfliktů, které jsou zcela mimo naše národní zájmy. Armáda se změnila z ochránce státu na dodavatele pomocníků do zahraničních misí, které organizují naši mocní členové NATO. A troufám si říci, že v rámci transformace ztratila Armáda České republiky schopnost chránit tuto zemi. Při nespolehlivosti našich spojenců, jimž na našich národních zájmech nezáleží, je mezinárodní právo jediným – byť slabým – nástrojem, který nás chrání. Pokles jeho významu znamená, že se v globalizovaném světě Česká republika zcela ztrácí.

Rostoucí nervozita ve světě má pak za následek obnovu závodů ve zbrojení – což neznamená pouze další nárůst nebezpečí války, ale též nezměrné plýtvání finančními prostředky i v době finanční krize, neobnovitelnými surovinami a obrovské zatížení životního prostředí. Pokles významu mezinárodního práva jako jeden z projevů klesající schopnosti lidstva řídit globální problémy, je tak organicky spojen s narůstajícím významem vojenskoprůmyslového komplexu a militarismu obecně. Podle údajů Stockholmského institutu pro výzkum míru činili loňské globální vojenské výdaje přibližně 1630 miliard dolarů. Z toho na Spojené státy připadlo 711 miliard – tedy 41 %. I když se jedná o mírný pokles zaviněný krizí, stále činí čínské vojenské výdaje (8,2 % světových výdajů) pouhou pětinu výdajů USA; celkové ruské vojenské výdaje (4,1 % světových výdajů) nedosahují ani úrovně, kterou dosahují výdaje Spojených států na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní.  

A nejde pouze o velmoci. Vzpomeňme, kolikrát pravicová propaganda nechala zaznít urážlivé výkřiky o „líných Řecích“, kteří přivedli vlastní stát na buben a málem pohřbili eurozónu. Jenže je tu jeden velký problém. Podle údajů European Defense Agency, což je oficiální pracoviště Evropské unie, Řecko v roce 2009 vysoce převyšovalo ve vojenských výdajích na hlavu průměr Evropské unie: vydávalo 535 euro na obyvatele, zatímco unijní průměr byl 392 euro (v Česku to bylo 215 euro vojenských výdajů na hlavu). A nejen to: jak upozorňuje již zmiňovaný Stockholmský institut pro výzkum míru, Řecko s 11 miliony obyvatel bylo v letech 2006 a 2009 mezi pěti největšími dovozci zbraní ve světě. Ještě mezi roky 2008 a 2009 stouply vojenské výdaje Řecka z 5,81 na 6,24 miliard eur. Ani to není celý příběh řeckého dluhu. Podle téhož zdroje byly Athény v letech 2006 až 2010 největším dovozcem zbraní z Německa a třetím největším zákazníkem francouzských zbrojovek.

Jak tedy vznikal řecký dluh vůči německým a francouzským bankám? Kam míří peníze, které země Evropské unie půjčují – půjčují, nedávají! – Řecku na splacení dluhu?

Nebezpečí plynoucí z existence mocného vojensko-průmyslového komplexu narůstá v situaci ekonomických problémů Západu: vývoj a výroba zbraní je jedním z mála úspěšných odvětví, kterými se liberální kapitalistické ekonomiky mohou pochlubit. Proto stále tolik státních investic do tohoto sektoru ekonomiky, proto jsou kaberně-kapitalistické státy největšími vývozci zbraní. Proto tolik lásky k prosazovaní demokracie pomocí bombardování. Proto neustálé podněcování nových a nových ohnisek napětí ve světě.

Militarismus se stává důležitou součástí výchovy, vzdělávání a každodenních informací. Díky Hollywoodu i oficiální propagandě se válka stala samozřejmostí našeho života. Navíc je představována jako neodstranitelná cena na náš blahobyt. Nic nemá tak dobré PR, jako vojensko-průmyslový komplex. Denně se v oficiózních veřejnoprávních prostředích snoubí kontrastní informace o našem radostném životě a statečných dobrovolnících, kteří chrání naše štěstí v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii – a o tom, jak se nás chystají vyvraždit tu Severokorejci, jindy zase Íránci. My pak máme jediný úkol: bát se. Mít strach, protože vyděšeným se dobře vládne. Mít strach, protože vylekaní schválí ochotně další miliardy na nové a nové zbraně. A války.

Chtěla bych, soudružky a soudruzi, v této souvislosti upozornit na jeden z rysů globalizace, který nám pomáhá čelit militarizaci našeho života. Tím jevem je internet.

Podle údajů OSN mají dnes dvě třetiny obyvatel této planety přístup k internetu. Je samozřejmé, že nejvíce je tomu v rozvinutých zemích, kde podíl uživatelů internetu dorostl 72 % populace. Internet se tak stává reálnou demokratickou alternativou informační despocii, kterou na Západě praktikuje několik agentur a oficiózní média. Internet byl jedinou možností, jak masově šířit pravdivé informace o hnutí Ne základnám. Dnes je jedinou sítí, která umožňuje prorážet informační embargo týkající se takových aktivit, jako je Occupied Wall Street či situace v Číně. Internet je jediný nástroj, který umožňuje masově informovat o politice dvojího metru, která je praktikována Bruselem a Washingtonem od Kosova přes Sýrii a Írán po Los Angeles. 

Nezdůrazňuji tuto skutečnost proto, že bych věřila ve spasitelskou roli internetu. Jsem si vědoma toho, že právě tak jako ti, kdo hledají pravdu, i ti, kdo užívají informace k obhajobě svých špinavých kšaftů a privilegií, umějí užívat internet. Je mi jasné, že v případě skutečných sociálních konfliktů lze internet během minuty vypnout. Chci jen říci, že dnes, v době, kdy musím intenzivně studovat nové jevy v globalizaci, neboť přinášejí zcela nové, v minulosti neznámé podoby sociálních problémů i nadějí, je internet jeden z mála nástrojů, které máme k dispozici. 

Není náhoda, že v posledních měsících se právě svoboda internetu stala cílem nejrůznějších útoků ze strany mocných tohoto světa. Musíme se učit, jak podpořit nové hrdiny svobody, jako je Julian Assange, jeden ze zakladatelů serveru WikiLeaks, který je šikanován a souzen právě za to, že odhalil špinavosti moci skryté za pozlátkem oficiálních medií. Musíme se naučit bránit takovým zhoubným záměrům mocných jako je tzv. protipirátská dohoda ACTA. Není náhoda, že ji nejvíce prosazují státy, v jejichž hlavních městech jsou muzea plná exponátů ukradený v koloniálních a polokoloniálních zemích – nemluvě o panovnících v některých z nich, jejichž soukromé sbírky a bohatství pochází z koloniálního loupení. Bez svobody na internetu přestává být toto medium nástrojem demokratizace a změní se v další prostředek manipulace.

Vážené soudružky, vážení soudruzi, hledáme-li dnes hlavní choroby globalizace, pak je třeba říci, že tím největším neduhem je kapitalismus. Globalizace, která je formována na bázi kapitalismu, nutně obsahuje všechny jeho rozpory a hybné síly. Nemůže být uváděná do pohybu jinak, než touhou po zisku, nemůže být sociálně spravedlivá, kdy největší profit těží z nerovnosti.

I budoucnost globalizace existuje v alternativách. Už dnes jsme svědky toho, že se vedle klasických západních center globalizace vytvářejí centra nová. Těmito centry jsou právě tak státy s dynamickou ekonomikou, jako je Čína, Brazílie, Indie, Rusko či Turecko, tak i nově vznikající ohniska samosprávy a odporu útočící proti krizovým jevům kapitalistické globalizace zdola. Takto, shora i zdola, se formuje alternativní podoba globalizace.

Naším úkolem není dívat se na tento zápas o novou podobu globalizace. Naší povinností je zapojit se do tohoto boje, který by mohl jednou napomoci vytvořit „globalizaci s lidskou tváří“.

Děkuji za pozornost.