Zatímco od úmrtí F. X. Šaldy uplynulo letos na jaře 75 let, od Vančurova zavraždění na pověstné kobyliské střelnici během tzv. druhé heydrichiády r. 1942 uplynulo o pět let méně. Oba se v mnohém lišili, ale neméně bylo toho, co je naopak spojovalo. Vyplývalo to nejen z bouřlivé doby třicátých let, ale i ze společné příslušnosti ke generačním avantgardám rodící se moderní české kultury a umění zejména v jejím prvorepublikovém období.

Liberecký rodák František Xaver Šalda byl vůdčí osobností tzv. devadesátníků, první generace české kultury, která zcela dosáhla a v něčem i překonala zahraniční vzory, ke kterým se vztahovaly generace předcházející: jak tzv. ruchovci (národní škola), tak světověji založení lumírovci. Pomník, který si vybudovala, manifest České moderny (1895), byť zapomínán a opomíjen, zůstává stále aktuálním a živým. A živým zůstává i Šaldovo rozsáhlé dílo a mravní i badatelský odkaz.

Univerzitní profesor s maturitou se ke svékritice patosem a inspirací dostal před 120 lety vlastně nedopatřením, když se snažil zdůvodnit a obhájit svůj přístup k vlastní literární tvorbě. Příležitostný odskok se stal životním posláním a posléze i náplní jedinečného ŠALDOVA ZÁPISNÍKU, monoautorského periodika, která stránku za stránkou po devět let posledních let kritikova života (1928-1937) neúnavně sledovalo nejen vše zajímavé a podnětné ve světě zejména písemného umění, ale i ve veřejném prostoru první Československé republiky. Bylo to v době, kdy tento svérázný arbiter elegentiarum měl za sebou již většinu svého rozlehlého a neopakovatelného díla.

Břitký soud byl u Šaldy vždy podložen i mohutným, lety neustále sílícím a na osobitosti nabírajícím osobnostním duchovním zázemím. Proslulá šaldovská kritika patosem a inspirací byla založena na přesvědčení, že i v umění musí být přítomno kritické myšlení, ale také až extaticky cítěný patos pravdy. Proto si Šalda, který se jako jeden z prvních dokázal osvobodit ze zavazující tendence obranářského vlastenectví předminulého století, vážil tradice, kterou je v jeho vnímání a vymezování nutné prožít, promyslet, procítit, tj. opravdu osvojit. Pak se stává rovnomocnou součástí neopakovatelného jednotlivcova duchovního světa. Od tradice přechází velký kritik k materiálnímu světu své doby, k civilismu, okouzlenému industriálním a urbanistickým rozmachem společnosti na přelomu 19. a 20. století. Technický pokrok se pro Šaldu spojuje s široce chápanou kulturou, zušlechťující člověka a jeho výkon, a mravností, bez níž se individuum i stádně organizovaný kolektiv v stále strmějších vzestupech společnosti ztrácí a zvěcňuje.

Celostně chápaná kultura Šaldu ve třicátých letech přibližuje se zvýšenou intenzitou veřejnému dění. Obhájce demokracie se stává pomocníkem strádajících exulantů z Německa a Rakouska, kde se postupně prosazují autoritativní a posléze totalitní režimy v režii nacistického hnutí a jeho rakouské odnože. Proslulý Šaldův komitét se záhy mění v šifru naděje pro tu menšinu rakouské a německé společnosti, která tu, v první Československé republice, mnohdy zachraňuje holé životy.

Šalda jako by byl vícerozměrný a nestárnoucí: rozuměli mu nejen jeho generační devadesátničtí vrstevníci, ale i příslušníci levých avantgard, nastupujících na počátku dvacátých let. V tomto trsu osobností během první poloviny dvacátých let záhy začala doslova žhnout hvězda zbraslavského lékaře a slezského rodáka z Háje u Opavy Vladislava Vančury. Potomek staročeského vladyckého rodu Vančurů z Řehnic nesl navenek také – jako Šalda – celou řadu znaků výlučnosti a individualismu. A stejně jako v případě libereckého rodáka i nadčasový Slezan celý život usiloval ne o aristokratickou výlučnost, ale o soustavné pěstění a vzdělávání (kultivaci) osobnosti. Člověka schopného myslet, uvažovat, ale také jednat sám za sebe. Nezávislého mezi nezávislými, hrdého a solidárního mezi hrdými a solidárními. Vysněného nového člověka levicových avantgard meziválečného období.

Osobitý a v mnohém neopakovatelný Vančurův jazyk cizelující jeho rozsáhlé literární dílo se nevztahoval jen k písmu, ale i obrazu. Mistr slova byl i jedním z prvních českých filmařů, jimž šlo v tomto syntetickém uměleckém žánru (hraném filmu a dokumentu) především o osobité, diváka oslovující umělecké vyjádření, nikoliv o kasovní úspěch za každou cenu. Filmy Před maturitou a napolo národopisná Marijka nevěrnice, zachycující dnes již ztracenou tvář nejvýchodnější části první Československé republiky, zůstávají trvalým pomníkem naší současnosti prakticky neznámého Vančury-režiséra a scénáristy. Film se však dotkl Vančurova odkazu ještě jednou: převedením řady jeho děl do stejně básnické a neopakovatelně krásné podoby špičkových děl československé vlny šedesátých let a jejích dozvuků, jak je jedinečně ztvárnil velký Vávrův žák Jiří Menzel (Rozmarné léto a pozdější Konec starých časů) a také  jeho starší dobový současník vrstevník František Vláčil (skvělá Markéta Lazarová). Básník slova se tu v obou případech setkal s neméně zdatnými básníky stříbrného plátna.

Historický akcent Vančuru neopustil ani v posledních letech života, v tragickém pomnichovském období druhé republiky a v prvních letech nacistického protektorátu. Hrdý intelektuál a přední člen československé radikální levice ve spojení se skupinou tehdy mladých českých historiků začal tvořit své pozoruhodné a dnes zvláště nedoceněné Obrazy z dějin národa českého. Umělcovo pero bylo vyvažováno i občanskou angažovaností muže, hrdiny a občana. Vančurova účast v druhém odboji, dalekosáhle přesahující meze komunistického hnutí, jehož původním ideálům, tak či onak blízkým veškeré demokratické levici, zasvětil svůj život, dále vystupňovala lékařovu vůli vytrvat. A jak dosvědčují jeho žena Ludmila, autorka pozoruhodné vzpomínkové knihy Dvacet šest krásných let, i jeho přítel a Šaldův dědic profesor Václav Černý na stránkách druhého dílu svých vzpomínek Křik Koruny české, hrdost a vůli k odporu neztratil velký Slezan ani v posledních chvílích svého života. Styk s nacisty byl pro tohoto hrdého českého vlastence poskvrňující. V tomto duchu se Vančurův život – tak jako životy mnohých dalších skvělých českých vlastenců a hrdinů – uzavřel na již zmíněné kobyliské střelnici. Až symbolicky v tomto ohledu působí také konec textu Obrazů: Vančurovo pero se zastavilo uprostřed věty jedné z počátečních stránek jejich třetího dílu.

Životy obou našich velikánů cosi spojuje. Je to občanská angažovanost, neuhasitelná žízeň po dokonalosti a sociálním osvobození člověka. Víra, že národ, chápaný jako průsečík evropských a světových souvislostí a vazeb, je cosi víc než nostalgie a uslzená vzpomínka, že je to jedinečnost formy a zvuku, zděděného po předcích. Je to ale i průhled do budoucnosti, v níž již nebudou národ zastupovat mučedníci a exulanti, jakými byli Mistr Jan Hus nebo biskup Jednoty bratrské Jan Ámos Komenský. A je to i nemilosrdné zrcadlo naší současnosti: doby komerce, braku, marasmu, malverzací všeho druhu a následně velmi často i maločeského provincialismu kořenícího v letech poroby, s níž oba tak tvrdě a nesmlouvavě bojovali.