Důvody mohly být dva: politickým stranám bylo jasné, že by pak nemohly populisticky rozdávat z bohatství, které ještě nebylo vytvořeno. Patřil jsem mezi ty, kteří měli k odmítnutí jiný důvod: bylo by to plácnutí do vody. Takový zákon by byl stejně pošetilou deklarací jako bombastické vyhlášení, že socialismus byl u nás vítězně dobudován (Antonín Novotný, 1960), anebo sebevědomé prohlášení, že polistopadová transformace ekonomiky byla úspěšně dokončena (Václav Klaus, 1994). Jaká sankce by hrozila za jeho porušení? Kdo by ji komu ukládal? Stát státu?

Někteří členové EU porušovali maastrichtská kritéria - podobně právně nicotná. Sankce bylo totiž možné odvrátit. Odvraceli je i Francouzi i Němci. Byly to trapné doklady hrozícího úpadku unie. Dnešní krize je příležitostí tento úpadek přiznat a propříště odvrátit. Proto nyní sami přestupníci přicházejí s návrhem mechanismu, který by odvrácení sankcí vyloučil. Evropský soudní dvůr by byl konečnou instancí, kterou by nebylo možné jakkoli politicky "ukecat".

Britský model a kuponová privatizace

Václav Klaus by to měl uvítat - konečně by se ono zdravé pravidlo stalo skutečným. Pravidlem, které nelze bez následků porušovat. Tím spíš, když ministr financí ujišťuje, že naše kritéria jsou a budou přísnější než ta maastrichtská, takže bychom se k Evropskému soudnímu dvoru vůbec neměli dostat.
A navíc, do doby, než zavedeme euro, se nás to vůbec netýká.

Proč tedy prezident dramaticky kárá ministra zahraničí za kladný vztah k posledním iniciativám, vylučujícím napříště dluhové krize? Protože mu nejde o vyrovnaný rozpočet, náš či řecký, anebo číkoli? Prezidentovi a naší sílící nacionalistické pravici jde o odmítnutí Evropy jako sociálně cítící civilizace. Brali by ji toliko jako prostor co možná volného trhu.

Přichylují-li se naši odpůrci iniciativ z unijního jádra právě k současné Velké Británii, sdělují tím, že odmítají kontinentální model národního hospodářství. Které není založeno na imperativech pouhé ekonomie, ale které už dob Bismarcka v té či oné podobě počítá se sociální funkcí státu. A které nikdy nebylo a není zcela totožné s klasickým anglosaským ekonomickým liberalismem. Ten dnes, i v podmínkách globalizace, pošetile prosazuje co nejméně omezujících pravidel (deregulace), což ničí nejen možnosti organizované solidarity, ale nakonec i národní státy samotné. Tento nový či přepjatý liberalismus se u nás poprvé předvedl v 90. letech. Sama o sobě problematická kuponová privatizace byla ke všemu ještě prováděna s mankem řady běžných omezení.

Nedostatečná pravidla pro privatizační fondy, chybějící kontrola kapitálového trhu, nicotný dohled nad bankami atd. - to všechno byla zřejmě ona kýžená deregulace. Tvrdohlavý prezident V příštích týdnech půjde o mnoho, možná o všechno.

Buď se odpoutáme od sociálně stále ještě cítícího kontinentu a přikloníme se k tomu typu kapitalismu, který očividně ztrácí pud sebezáchovy a je dnes solidární s nejbohatšími a soucitný jen k největším z krachujících, anebo se pokusíme s Evropany na kontinentě napravit, co se tu v posledních letech zpackalo.

Prezident republiky hodlá opět přešlápnout onu čáru, která ho ústavně poutá k území moci výkonné: slibuje, že nikdy nepodepíše dohodu, kterou bychom se připojili k dnešním snahám všech států unie na kontinentě pojistit se proti pokušení žít na dluh. Spíše než ústavou se hlava státu chystá řídit maximy volného trhu. Nesnese, aby nás EU přiměla k tomu, k čemu nás kdysi nabádáním chtěl přivést on.

Nezabrání-li mu v "nepodpisu" ti, kteří jsou povoláni střežit dodržování ústavy, postěhujeme se brzy z kontinentu.